Když se podíváme na devadesátá léta, na tehdejší kriminálníky a jejich činy podrobněji, dojde nám, že některé zločiny jsou spojeny s obdobím, kdy bylo právo upozaděno, obdobím, kdy padl komunismus a demokratický režim se ještě plně neetabloval. Obdobná, ovšem daleko méně radikální, byla situace po pádu Rakouska-Uherska a nástupu demokratické republiky. Po konci války nastal obrovský pohyb lidí, kteří se vraceli z fronty. Ten byl do značné míry nekontrolovatelný. A zde se dostáváme k příběhu masových vrahů z Třebíče...

Město Třebíč je proslulé svou židovskou čtvrtí a je spjato s touto kulturou. Náš příběh se odehrává v Kohnově mlýně. Válka dopadla nejtvrději na ty nejchudší. Vedení Třebíče během války vyčlenilo místnost pro chudinu právě v tomto mlýně. Bydlely tu různé existence – od rodin, které přišly o obživu (hlava rodiny zemřela na frontě) až po lidi pohybující se na hraně kriminality. Bydleli v místnosti zvané ratejna – prázdná místnost, v níž si pomocí šňůry na prádlo oddělili svůj kousek prostoru. Místnosti pak dominovala kamna, na kterých se vařilo. Článek v Lidových novinách z té doby osazenstvo charakterizuje nepříliš lichotivě: „(...)lidi štítící se práce, a tak se zde nashromáždila nejhorší spodina města“. Co konkrétně dohnalo, krom špatné finanční a životní situace, čtyři místní ubytované k hrůznému činu, můžeme pouze domýšlet.

Jedni z ubytovaných byli také bratři Poličtí, ti však 12. února 1919 zmizeli. Nastalo velké pátrání, zapojili se četníci, ale i místní lidé. Po bratrech jako by se zem slehla. Začaly kolovat zvěsti, že se Poličtí vydali hledat štěstí do Ameriky. Jejich příbuzní však tuto teorii zásadně odmítali. Vše bylo záhadou až do chvíle, kdy se jednomu z příbuzných přiznal jistý Karel Dvořáček, že byl u jejich vraždy. Shodou okolností bydleli oba v ratejně v Kohnově mlýně. O věc se ihned začali zajímat četníci, kteří Dvořáčka vyslechli. Ten vše přiznává, do zločinu však zatahuje více než 20 dalších lidí (včetně své manželky). Zadržena byla jeho manželka, otec a syn Fejtovi a další. Dvořáček vypověděl, že byli zakopaní, rozjelo se tedy vyšetřování a ostatky byly skutečně nalezeny. Dvořáček však vypovídal dále. Také přiznal svou účast na vraždách uprchlíků bydlících ve škole v sousedství. Škola sloužila jako uprchlický tábor pro židovské utečence z Haliče a bylo zde asi 500 lidí. Jeho další výpověď četníky šokovala – vypovídal podrobnosti o vraždách Židů a také vypověděl, že místní řezník jezdil pro maso ve škopcích, pro produkt však jezdil v noci. Dvořáček se ptal, co je to za maso, řezník mu odvětil, že koňské. Jenže nebylo. Jan Fejta mladší, jeden z vrahů, se začal přiznávat také. Řekl, že poté, co Židy zavraždili, hodili jejich kosti do blízké řeky, maso nasolili a prodali. Zajímavé je, že Fejtova výpověď se v detailech shodovala s Dvořáčkovou. Ten si však začal uvědomovat, že pokud nemají četníci těla, může výpověď změnit – což také udělal. Otočil o 180 stupňů a tvrdil, že ho k jeho výpovědi dotlačili četníci násilím. Shodnost obou výpovědí však byla natolik velká, že Dvořáček nakonec nedovedl vysvětlit, proč se jeho výpověď shodovala. Byla zde hypotéza, že kosti byly hozeny v pytlích do řeky. Problém byl, že část koryta zasypala břeh, který se utrhnul. Hlavní čtyři protagonisté dostali výjimečné tresty – Dvořáček doživotí, Hana Dvořáčková také, Josef Fejta doživotí a Jan Fejta, protože spolupracoval s vyšetřovateli, dostal pouze deset měsíců. Dvořáčková se se svým odsouzením nikdy nesmířila a do konce života proti němu psala stížnosti.

ZDROJE:

badatele.net, blesk.cz, idnes.cz