Skoro až filmový příběh vznikl okolo legendárního Vlaku svobody, který na začátku 50. let vyvolal celosvětový ohlas. Ukrást vlak se 110 cestujícími a následně projet střeženou státní hranici až do německého města Selb chtělo totiž obrovský kus odvahy. Dodnes je tento čin považován za jeden z nejslavnějších útěků za železnou oponu.
Vlak, který nezastavoval
Rok 1951 nebyl pro obyvatele Československa zrovna příjemným obdobím. Na základě rozhodnutí Národního shromáždění docházelo k sovětizaci našeho zemědělství a naše státní hranice začala od půlky července hlídat Pohraniční stráž. 11. září 1951 se však Vlaku svobody se 110 cestujícími podařilo na trase z Chebu do Aše dostat za želenou oponu. Vlak, který jezdil svou obvyklou trasu do Aše, na konečné stanici nezastavil, ale projel ostře střeženou česko-německou hranici a zastavil až v Bavorsku.
Historikové tento čin popisují jako hrdinství obyčejných železničářů, kteří se se svými rodinami chtěli dostat na Západ. A to se jim také podařilo. Zajímavé je, že většina ze 110členné posádky neměla o tomto útěku ani ponětí. Cestující zkrátka jeli do Aše, přičemž v mnohých případech se jednalo o studenty chebského gymnázia nebo o lázeňské hosty, kteří mířili do Františkových Lázní. Není divu, že při přejezdu za hranice se 77 z „unesených“ cestujících rozhodlo k návratu zpět do Československa. Ten zbytek, tedy 43 osob, na Západě zůstalo. Ti, kteří se vrátili zpět do ČSSR, to tehdy neměli vůbec lehké. Čelili totiž komunistickému teroru a byli označováni za agenty ze Západu. Dokonce existují záznamy o tom, že někteří z těch, co se vrátili, byli Státní bezpečností tvrdě vyslýcháni a dokonce i biti.
A jak to tehdy celé proběhlo? Hlavními iniciátory únikové akce byli výpravčí Karel Truksa, strojvedoucí Jaroslav Konvalinka a ašský zubař MUDr. Švec. Ti si pro svůj útěk vybrali rychlík z Prahy do Chebu, který odjížděl z Prahy 11. září 1951 v 9:55. Když vlak dorazil do Chebu, byla zadní část vlaku odpojena a ze služebního a tří osobních vozů byla sestavena souprava osobního vlaku 3717 směrem do Aše. K této soupravě se připojila lokomotiva 365.011, kterou řídil zmiňovaný Konvalinka společně s topičem Kalabzou. Něco málo po druhé hodině odpolední vyrazil vlak z Chebu do Františkových Lázní. V soupravě už se nacházely rodiny Karla Truksy i doktora Švece. Ve stanici Hazlov, což byla poslední stanice před Aší, přistoupil i samotný Švec.
V Hazlově dostal strojvedoucí Konvalinka znamení, že je výhybka na ašském nádraží nastavena na Německo. To se dělo pouze v případě projíždění nákladních vlaků s uhlím a dřevem. Ve stejném místě pak ještě Truksa společně s Konvalinkou zneškodnili topiče Kalabzu, který o připravovaném plánu ani netušil. Před třetí hodinou odpolední pak vlak vyjel směrem do Aše. Zastávkou však projel rychlostí až 70 kilometrů za hodinu a přerazil dřevěnou závoru a pár minut po třetí hodině odpolední se už vlak i s celou posádkou nacházel u vesnice Wildenau, kde na základě telefonátu od Truksy čekali česky mluvící muži společně s americkými vojáky. Průjezd přes hranice samozřejmě chtěli překazit někteří spolucestující, kteří se zrovna nacházeli ve vlaku, jenže organizátoři únosu si dokázali všechny ruční brzdy ve vlaku uhlídat. Nakonec vlak dojel až do německého města Selb.
Po příjezdu do Německa se cestující mohli svobodně rozhodnout, jestli na Západě zůstanou, anebo jestli odejdou zpět do Československa. Studenti gymnázia i lázeňští hosté z Františkových Lázní se rozhodli pro návrat, čehož pak následně litovali, protože komunistický režim si je „ocejchoval“ doživotní nálepkou podezřelé osoby. Ti, kteří se vrátili, se setkali dokonce například se sledováním ze strany Státní bezpečnosti, a navíc byli mezi svými vrstevníky považováni za zbabělce. Organizátoři únosu tak dost možná způsobili celoživotní trauma mnoha desítkám lidem, kteří utéct za hranice nechtěli.
Tato událost vyvolala po světě neuvěřitelný ohlas, protože zostudila komunistický režim. Komunisté se proto rozhodli zabránit tomu, aby se něco podobného ještě někdy opakovalo. Proto například nechali vytrhat koleje na několika nevyužívaných hraničních přechodech.
Podobné články
Jan Studnička
Doporučujeme
