Rudolf vzdělanec

V rámci habsburských tahanic vyrůstal mladý Rudolf se svým mladším bratrem ve Španělsku. Rozhodně to nebylo žádné přísné věznění, chlapci tam měli vlastní zmenšenou verzi vlastního dvora a španělský král Filip se o chlapce staral jako o vlastní syny. Zpátky do rodné Vídně se Rudolf dostal až výměnou za své sourozence. Ve Španělsku ale získal obšírné vzdělání ve všech myslitelných oborech. V teologii, astronomii, filozofii, četl křesťanské spisy, opisy starých antických děl, věnoval se matematice, právu… ale také se učil tanci, jízdě na koni a šermu.

To hlavně proto, že se od Rudolfa očekávalo následnictví císařského trůnu. Ten se sice formálně nedědil, ale Habsburkové věděli, jak si ho udržet. Jejich hlavní zbraní byl geniální systém aristokratických statků, které jak známo vedly k rodovým deformacím, například takzvané „habsburské bradě“. Rudolf schytal obojí, jak trůn, tak tvář, pro kterou se při exhumaci ujal výraz „dishface“.

mohlo by vás zajímat

Bitva o Vídeň byla tak cool, že ji vykradl i Tolkien aneb Když ještě muslimská invaze byla vážně invaze

Prvních pár let své císařské vlády strávil Rudolf II. ve Vídni, ale protože už při korunovaci po něm české stavy chtěly, aby se přestěhoval do Prahy, začal s touhle myšlenkou koketovat. Kromě uspokojení české šlechty totiž Praha představovala i určité bezpečí před potenciální tureckou invazí. Ostatně během šestnáctého a sedmnáctého století byla Osmanská říše permanentně za rohem. A pro Rudolfa osobně měla Praha ještě jednu výhodu. Domníval se, že uteče před pletichami dvora a intrikami své vlastní rodiny.

Takže si v roce 1583 sbalil svých pět… set tun švestek, tisíce dvořanů, cenné umělecké sbírky, kus armády a všechny politiky z Vídně a vydal se do Čech.

V Praze!

To je mimochodem důvod, proč na Rudolfa Česko s takovou láskou vzpomíná. Udělal z Prahy zase jednou střed Evropy, což tenkrát znamenalo střed západního světa. Díky svému bohatému vzdělání byl fascinován vědou a uměním a v podstatě se během několika málo let z Prahy vytvořil hotspot vrcholné renesance. Takový Brooklyn novověku. Do Matičky všech měst proudily prachy ze všech možných zdrojů, dveře se tu netrhly, kdo ve světě vědy a kultury něco znamenal, musel se aspoň na chvíli mihnout v Praze.

Nebýt toho, už by dnes po Rudolfovi u nás neštěkl ani pes. Politicky vzato to nebyl moc silný panovník. O svou císařskou pozici se nikdy moc neprosil, a navíc měl tu smůlu, že se stal císařem zrovna v době, kdy se Evropa začala poprvé od husitských válek zase pořádně tahat o náboženství. Císař rozkročený mezi z velké části protestantskou českou šlechtou a katolickým impériem se snažil zůstat neutrální, ale v podstatě vyhrával ten, kdo na něj zrovna vyvíjel větší nátlak. Rudolf se ale jen chtěl těšit z umění, hovořit o vědě s učenci a nechat politiku na svých ministrech. To ale v době vyhlášené vraždami, intrikami, špiony a vznikajícími tajnými službami nebyl nejlepší tah.

GALERIE Rudolf II.

+ DALŠÍCH 9 FOTEK + DALŠÍCH 10 FOTEK

Navíc měl nebohý císař řadu zdravotních problémů. Jednak mu způsoboval problémy jeho dishface. Poměrně rychle přišel o všechny zuby, proto údajně jedl dlouho a ideálně o samotě, aby ho nikdo neviděl, jak se snaží kousat nadrobno nakrájené kousky jídla svým jedním zubem. Špatné mělnění stravy mu také způsobovalo úporné zažívací potíže, později se k problémům přidala dna a finálně syfilitida, kterou si uhnal při… hm, při tom, jak neměl manželku. Velké bolesti zaháněl silným pitím, a to byl pověstný poslední hřebíček do císařské rakve.

Deprese a syfilitidou způsobená paranoia způsobovala nedůvěru k rádcům a ještě víc zhoršila jeho schopnost vést říši, takže se nakonec vlády ujal jeho mladší bratr Matyáš… poměrně násilně, řekněme. Ale nebohému Rudolfovi bylo dovoleno používat titul císaře až do své smrti. Zemřel v roce 1612, jenom pár let před začátkem třicetileté války, které by se jako panovník nikdy nemohl účastnit… ale která paradoxně pomohla zvěčnit jeho odkaz. V hrůzách příšerného konfliktu totiž minimálně Češi vzpomínali na vládu ztřeštěného vědátora jako na idylickou.