Muži se ženami navzájem mluví, otírají se pokožkami a sliznicemi, vyměňují si tělesné šťávy, starají se o děti, pravidelně obývají tytéž uzavřené prostory, utrácejí peníze ze stejného účtu, omezují se a znepříjemňují si život. Vedle těchto ‚pochopitelných‘ činností se někdy také žení a vdávají. Už z použití naprosto rozdílných slov je jasné, že pro oba tento úkon znamená úplně něco jiného. Vdávání a ženění se provádí tzv. svatbou, které se na rozdíl od jiných akcí účastní vždy oba, a téměř se nestává, že by se jeden z budoucích manželů omluvil. Smysl a účel tohoto rituálu zůstává ovšem záhadou. Pohled do dějin nám toho moc nenapoví. Svatba jako vnější projev uzavření manželství měla dříve zcela jasný význam jako symbolické vyjádření pořádku v dobách, kdy ještě pořádek musel být. Pouze v manželství bylo možné oficiálně souložit a plodit děti, což při tehdejší bídné úrovni antikoncepce často znamenalo totéž. Souložilo se pochopitelně vždy a všude a s kdekým, ale pouze neoficiálně, tzv. off-record. A děti narozené mimo manželství, tedy pancharti, na tom pak nebyly společensky nejlépe. Manželství sloužilo také jako ekonomický nástroj pro přesuny majetků a uzavírání spojenectví mezi rodinami. Rodina pak byla nejen právní a společenskou, ale také hospodářskou jednotkou. Muž byl fakticky, tedy i hospodářsky a právně, hlavou rodiny. V současnosti zjevně ani jeden z předpokladů neplatí. Zejména tzv. svatební noc, tedy první slavnostní a obřadní zavedení ženichova penisu do nevěstiny vaginy, nemá smysl vůbec žádný. A že by se zavádělo do panenské vaginy, to už je čirá sci-fi.   Zeptejme se tedy práva, podle kterého se manželství uzavírá. Zákon o rodině v § 1 odst. 2 nám stručně odsekne: „Hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí.“ Je jasné, že takového cíle je možné úspěšně dosáhnout i úplně jinak, takže jsme tam, kde jsme byli. Manželství pouze mění situaci v tom smyslu, že manželé se mohou při běžných záležitostech (například na poště) navzájem zastupovat, mají povinnost se navzájem živit, mají zjednodušené společné majetkové záležitosti (nájem bytu), mohou nabývat společný majetek, mohou po sobě dědit atd. Záleží jen na vašem úhlu pohledu, zda to jsou spíš výhody, nebo naopak nevýhody. Svatba a za ní vysloužené úřední razítko vám poněkud ztěžují vykopnutí nevyhovující partnerky, a v tomto smyslu to může paradoxně působit jako tmel vašeho vztahu, protože si dvakrát rozmyslíte, jestli si raději neušetřit administrativní zátěž spojenou s rozvodem. Jenže čísla prozrazují, že zhruba polovina manželství stejně rozvodem skončí. Máte tedy jen poloviční pravděpodobnost, že peníze vložené do svatby vám přinesou výhru v podobě trvalého vztahu. Kdybyste si hodili korunou, vyšlo by to nastejno. Navíc si buďte jistí, že partnerka se žádným administrativním těžkostem vyhýbat nebude a majetek, alimenty a děti shrábne nakonec ona. Co tedy kdyby byla svatba tradice, formální zvyk, jehož smysl tkví jen v tom, že se dodržuje? Kdyby tomu tak bylo, bylo by to v pořádku, protože tradice jsou hezké. Je ovšem zvláštní, že ze všech tradic lpíme právě na svatbě, když na všechny ostatní zvysoka kašleme. Kultura pohřbů skomírá, ačkoli pohřební rituál má ze všech tradic snad nejsilnější smysl. Neslavíme svátky – přírodní, církevní ani státní –, v neděli místo odpočinku nakupujeme, neznáme rituály pro přechod od dětství k dospělosti a s gustem likvidujeme formální společenské zvyky. Formalismus a tradici jsme vyhodili na smetiště, proč tedy svatba? Možná proto, že je projevem zoufalství a strachu ze světa, který jsme zbavili řádu a pořádku. Svatba je tak posledním útočištěm žen, které se bojí budoucnosti. Svatba je dnes bytostně ženská záležitost a děje se především kvůli ženě. Pokud nějaký muž tvrdí, že svatbu chtěl on, je to jen důkaz, že byl již důkladně zpracován na ženu. Právě ženy totiž nedokážou vzhlížet k jiné hodnotě než ke ‚vztahu‘ a svatba je příležitost mít tento ‚vztah‘ úředně potvrzen a zakonzervován. Ženám navíc nestačí ‚vztahy‘ pěstovat a donekonečna probírat soukromě, potřebují k tomu ještě cirkus s muzikou. Význam svatby bohužel podporuje setrvačně podezřívavý postoj společnosti k neprovdaným ženám. Když je ženě přes pětatřicet a není vdaná, pak je s ní něco v nepořádku, myslí si naprosto chybně okolí. Muži se takové ženy bojí, protože si myslí, že se jim chce hned nakýblovat do baráku. A ženy si bohužel tímto názorem společnosti nechávají vymýt mozek. Takže, přátelé, pozor! Ženy jsou na lovu a vy jste štvaná zvěř. Ony si vás totiž chtějí vzít! A proč? No přece proto, aby byly vdané! Na vás vlastně ani moc nezáleží. Není pochopitelně nic závadného na tom, když dvojice lidí chce být spolu, rozhodne se uzavřít administrativní manželství a při této příležitosti uspořádá pařbu pro sebe, rodinu či přátele. Pochopitelné je také uspořádat svatbu za účelem pozvání obchodních partnerů, jako PR pro jednoho či oba novomanžele, zejména když lze náklady na svatbu odečíst z daňového základu. Jenže některým ženám to nestačí a chtějí tzv. velkou bílou svatbu. S honosnými šaty, s honosnými vozy, honosným interiérem, honosným programem i honosným exteriérem. Zkrátka honosný kýč na entou. Celá ta obludnost pak přijde (nezřídka ženicha) na pár set tisíc, ale klidně třeba i přes milion. A co za to? Půl až rok stresů se zařizováním místa, jídla, ubytování, družiček, hudby, dopravy, šatů, tisíců dekoračních kravin, pozvánek, programu atd. A pak nastane vytoužený den… dalšího a ještě horšího stresu. A jsme zase u toho: u prázdného gesta, které kontrastuje s neschopností chovat se vznešeně a kultivovaně v běžném životě. U plebejců, kteří se trapně pokoušejí napodobovat životní styl zámeckých pánů. U svateb na zámcích a palácích, které původním vlastníkům naši prapředci ukradli a které vyrabovali, poničili a nechali chátrat. Možná to ale nemusí být nutně takový Armageddon. Již naplánovanou svatbu můžete ještě dnes zrušit.