Komunistický režim nebyl příjemný pro nikoho, kdo s ním netáhl, muže víry nevyjímaje. Snímek režiséra Ivana Ostrochovského Služebníci zpracovává téma života katolických kněží v totalitním Československu formou nádherných obrazů vytvářejících tíživou atmosféru. Jako celek ale film vůbec nedrží pohromadě.
Služebníci (nejen) boží
Socialismus a náboženství, to v Československu prostě nikdy nešlo dohromady. Komunismus je ideologie mimo jiné založená na ateismu, a tak, když se v tuzemsku dostal k moci, bylo jasné, že katolická církev musí být potlačena. Jinak nedotknutení kněží, velební pánové, byli stíhaní, brutálně mučeni, souzeni ve vykonstruovaných procesech a končili v nesvobodě nebo mrtví. O tom, že před zlovůlí totality u nás nebyli v bezpečí ani prostředníci boží, a tak se k tomu museli nějak postavit, pojednává nový koprodukční snímek Služebníci.
Černobílý počin režiséra Ivana Ostrochovského se zaobírá v české kinematografii zatím málo až vůbec zpracovaným tématem kolaborace katolických kněží se socialistickým zřízením, ale i s odbojáři mezi duchovenstvem. Extrémně zajímavý námět i pro bezvěrce si tak tvůrce mohl zpracovat víceméně tak, jak chtěl, což se stalo. Výsledkem je 88 minut nádherných, ač depresivních obrazů, které vytvářejí atmosféru tak silnou, že pomáhá doříkávat to, co filmové postavy přímo nevysloví.
Tíhu doby jako takové Ostrochovský moudře ilustruje na konkrétním příběhu dvou přátel ze semináře, Juraje a Michala. Bohužel ale ani linka toho, jak se jejich vztah mění spolu s tím, jak se proměňují mladí muži, nedrží ty hezké obrázky pohromadě a film tak jako celek nefunguje. Je to skládačka nesourodých výjevů, které na estetickou stránku v některých momentech tlačí možná až příliš na pilu. Je to film, o kterém se vám bude skvěle debatovat nad sklenkou levného červeného vína v kavárně se spolužáky z filmové vědy. Po vizuální stránce, zejména co se týče kamery Juraje Chlpíka, je to vpravdě učebnicový snímek.
Zároveň Služebníci určitě nabízí zajímavý vhled do praktik StB, a to zejména pro zahraniční publikum. Je zcela pochopitelné, že když byl ve světové premiéře film uveden na letošním Berlinale, sklidil pochvalné reakce. Pro běžného diváka jsou ale Služebníci až příliš vykalkulovaným uměním na to, aby u nich dokázal udržet pozornost a i milovníci artovek, mají-li soudnost, budou postrádat ucelenější přístup k natočenému materiálu. Závěrečná pointa nevyznívá vůbec tak silně, jak by mohla a asi i měla. Konec působí zbytečně otevřeně, nevytváří pomyslnou tečku za atmosférickou náloží, kterou pozorovatel právě viděl, nic, co by mu tu vizuální intenzitu i sílu sdělení v pozadí pomohlo zpracovat.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
