Novinář s duší básníka

Historie 20. století byla divoká a kolik přinesla záporáků a zlých mužů s kníry, tolik přinesla hrdinů. Některé oslavujeme dodnes, jiní upadli v (polo)zapomnění. Československý novinář židovského původu Štefan Lux bohužel patří spíše do té druhé kategorie, to, co udělal, bychom si ovšem připomínat měli. Lux totiž spáchal protestní sebevraždu podobně jako třeba Palach. Rodák z Malacek nicméně v roce 1936 předčasně ukončil svůj život na znak vzdoru proti komunistické totalitě, aby upozornil na sílící hrozbu v podobě nacistického Německa.

Štefan Lux se narodil do rodiny židovského notáře a po základní škole a gymnáziu v Prešpurku nastoupil na studium práv do Pešti. Od začátku ale inklinoval k psaní, poezii, na škole si oblíbil také divadlo. Odešel do Vídně, kde ztvárnil půl tuctu divadelních rolí a pod pseudonymem Peter Sturmbusch vydal svou první sbírku básní. Nadanému autorovi nestálo nic v cestě k tomu stát se úspěšným umělcem, ale pouze do chvíle, kdy musel narukovat do první světové války. V boji utrpěl mnoho zranění včetně prostřelení hrudníku, které přežil jen zázrakem. Po skončení krvavého konfliktu se odstěhoval do Berlína, oženil se, vrátil se k divadlu, vydal další sbírku a začal se živit jako novinář.

Když se v Německu začal k moci drápat jistý Adolf Hitler, Lux zpozorněl. S antisemitismem se poprvé setkal v roce 1933, kdy Hitlerovi přívrženci rozbili okno jeho bytu, vnikli dovnitř a vyděsili Luxe, jeho ženu i malého syna. Na to konto celá rodina přesídlila do Prahy, v té době ještě klidnější. Lux si splnil sen o založení vlastního divadla, ale příliš se mu nedařilo a navíc jej trápil rostoucí černý mrak nenávisti, jistě se rýsující nad sousedním Německem. Využil svého nadání a do nejrůznějších periodik posílal burcující texty varující nejen před Hitlerem a jeho šílenou ideologií, ale také před pasivitou, s níž k tomu naštvanému mužíkovi okolní svět přistupoval. A protože díky tomu patřil mezi aktivní publicisty, byl v roce 1936 vyslán českými médii na blížící se zasedání Společnosti národů do Ženevy.

mohlo by vás zajímat

Jestli mě chce Adolf zabít, ať to přijde udělat sám!, řekl Ernst Röhm, než ho nacisté popravili

Přijel jsem do Ženevy, abych podnikl akci...

Když Lux vyrazil do Ženevy, byl odhodlán poukázat před Společností národů na agresivitu nacistického Německa a vyzvat k zásadním krokům. Že to skončí sebevraždou, to ho tehdy asi ještě nenapadlo, koneckonců, měl doma dítě a ženu, se kterou byl 14 šťastných let. Když ale během pobytu na konferenci seznal, jak pasivní mocnosti v celé záležitosti jsou, navíc zcela vědomě, rozhodl se, že musí konat. „Přijel jsem do Ženevy, abych podnikl nějakou konkrétní akci, od které jsem si sliboval oslabení Třetí říše. Moje akce ztroskotala především pro tu příšerně impotentní, konjunkturální a apatickou atmosféru tady v Ženevě.... A tak jsem se rozhodl jinak,“ napsal v jednom z posledních dopisů svému příteli Arturu Hellerovi. A dále se mu svěřil, že na nejbližším plenárním zasedání Společnosti národů chce vyvolat velký rozruch tím, že se přímo na schůzi před zraky všech zastřelí. „Snad se mi podaří tímto trochu náhlým činem vyvolat šok v této strašidelné společnosti,“ vyjádřil závěrem dopisu naději Lux.

Že šlo o rozmyšlený akt zoufalství a snahu dokázat své přesvědčení, nikoliv spontánní akt pomatené mysli, to dokazuje ještě jeden vzkaz, který po sobě novinář zanechal. V něm mluví o tom, že se bojí, že mu na poslední chvíli dojde odvaha, protože smrt nechce a rovněž vzpomíná právě na svou rodinu a žádá, aby o ni bylo postaráno.

GALERIE Štefan Lux, mučedník

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

3. července 1936 přišel Lux s ostatními světovými novináři na plenární zasedání Společnosti národů. Během řeči španělského delegáta sbíral sílu a v jednom okamžiku najednou vyskočil na tribunu, před sebe si položil aktovku s napsanými dopisy vysvětlujícími jeho čin, na předsedajícího belgického ministerského předsedu Van Zeelanda zakřičel slova „C'est le dernier coup!“ („Toto je poslední úder!“) a střelil se revolverem do hrudi. V sále okamžitě zavládla panika, lidé křičeli... O to víc, že Lux nebyl mrtvý hned. Rána ho skolila na zem, kde v šílených bolestech nějakou chvíli umíral, stihl ale alespoň ještě vlastními slovy nejblíže stojícím vysvětlit, proč udělal, co udělal.

O aktu tehdy informoval mezinárodní tisk. Ten československý využil příležitosti k vlastní kritice Společnosti národů. Britský deník The Guardian napsal: „Štefan Lux, co se dá k jeho činu říci? Byl zbytečný, ale snad přece hrdinský. Před jeho rakví slibujeme, že se nikdy nevzdáme lidské solidarity, pro kterou svůj život obětoval, a že tváří v tvář zločinu mlčet nikdy nebudeme...“ Ženevské noviny se k tomu postavily poněkud jinak. V těch padlo, že „lidé dostatečně smělí v boji za spravedlnost by se neměli zabíjet, ale zůstat na svých pozicích“. Paradoxně právě v Ženevě dnes stojí Luxův pomník s nápisem „Mučedník Izraele – obětoval se na protest proti lidské nesnášenlivosti“. Nahum Goldmann, dlouholetý předseda Světového židovského kongresu, prohlásil, že přijde doba, kdy Luxovi postaví sochu také v Německu. Zatím ještě nepřišla.