Dne 22. června 1941 zazvonil u dveří britského ministra zahraničí Anthonyho Edena dobře oblečený muž s tlustým doutníkem na tácu. Když se ho Eden ptal, co to má znamenat, muž odpověděl: „Premiér vám přeje hezký den. Hitler právě napadl Rusko.“ Pro Churchilla tohle byla nesmírná úleva, protože to znamenalo, že Británie už nestojí proti Německu sama. Jeho tajným přáním ale bylo, aby se do války zapojily Spojené státy. Tehdy ještě nevěděl, že jen o pár měsíců později mu jeho přání Japonci splní.
Černá krev světa
Na rozdíl od 1. světové války, kterou pohánělo uhlí, 2. světová běžela na ropu. Ropa byla naprosto zásadní komoditou, kolem níž se točila velká část strategických rozhodnutí tehdejších vůdců. Stalingrad se bojoval z velké části kvůli ropě. A kvůli ropě šla do války tak trochu i Amerika.
Japonci totiž ropu neměli. Drželi několik ostrovů s velkými zásobami uhlí, ale ropu pořád dostávali zvenku. A velké procento téhle ropy šlo z území, které bylo kontrolováno Spojenými státy. Jenže koncem třicátých a začátkem čtyřicátých let začaly vztahy mezi USA a Japonským císařstvím skřípat. Japonci pořád expandovali, agresivně se cpali do Pacifiku a z Číny, kterou císařství okupovalo, chodily naprosto hororové historky o tom, jak se okupační armáda chová k civilistům. Takže Amerika začala pomalu utahovat kohoutek.
Nejvyšší japonské velení stálo před dilematem. Chtěli sice pokračovat v rozpínání, ale taky věděli, že jejich chování dřív nebo později povede k válce se Spojenými státy. A tahle válka se bude vyhrávat jenom obtížně, protože velká část japonské armády je zaseklá v Číně a Amíci mají mnohem víc lidí, víc průmyslové síly, víc peněz a víc zdrojů.
V očích velení tak zbývala Japonsku jediná možnost. Preventivní úder. Armádní verze drtivého pravého háku, K.O. v prvním kole. Jedna rychlá operace, která vyřadí USA z provozu na dlouhé měsíce, během kterých Japonci zaberou co nejvíc území a připraví se na válku v Tichém oceánu. Navíc tak trochu u císařského dvora panovala naděje, že když bude japonský útok dostatečně ničivý, Američané se vzdají rovnou.
Pravý hák
Ke konci roku 1941 už bylo jasné, že rozhodující konvenční zbraní 2. světové války bude letadlová loď. A právě ty si Japonsko vytyčilo za své cíle. Příhodně letadlovky kotvily na základně Pearl Harboru na Havaji. Uprostřed Pacifiku.
Ještě 26. listopadu probíhaly mírové hovory mezi USA a císařstvím, ve kterých se Japonci tvářili, že by se možná mohli stáhnout z Číny. V té době už ale mířila japonská flotila na Havaj. Šest letadlových lodí, devět torpédoborců, tři křižníky, dvě bitevní lodě a skoro třicet ponorek se hnalo na nic netušící tropický ráj. Dorazily 7. prosince těsně před osmou ranní.
Přes tři sta padesát letadel ve dvou vlnách shazovalo bomby a střílelo na všechny strategické cíle, které jim padly do očí. Američtí důstojníci vstávali do světa zalitého ohněm a výkřiky. Narychlo zorganizovaná obrana neměla proti Japoncům nejmenší šanci. Křižníky se potápěly, do vody vytékala hořící ropa. Ten den zemřelo téměř dva a půl tisíce Američanů, tři sta letadel bylo zničeno a devět lodí potopeno. Japonci? Přišli o padesát pět lidí. Takhle na papíře fenomenální úspěch.
Teprve později, při vyhodnocování operace, když si císařské velení prohlíželo fotky z útoku, přešel je po zádech mráz. Jenom dva křižníky byly naprosto odepsané, zbytek byly poměrně snadno nahraditelné lodě. Navíc se nepodařilo japonským pilotům najít a zničit zásoby ropy, takže s tím ochromením flotily to taky nebylo nijak slavné. A co bylo nejhorší, zjistilo se, že všechny letadlové lodě z Pearl Harboru odpluly před několika dny.
Japonci to podělali. Nedosáhli toho osudného prosincového dne na Havaji ničeho. Jenom toho, že vyprovokovali světovou velmoc do války. A rozhodně ji nezlomili, jenom pořádně, ale pořádně vytočili.
Ten večer Winston Churchill nechal otevřít nejlepší šampaňské, které našel v domě. Protože válka byla v tu chvíli strategicky vzato vyhrána. Otázkou zůstávalo už jenom to, kolik do jejího konce musí umřít lidí. A o to se hrálo až do sprna 1945, kdy Američané ukázali Japoncům, jak se dává takový pravý K.O. hák.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
