Začátkem devadesátých let svět s hrůzou zjistil, že šílení sérioví vrazi nejsou doménou Spojených států, ale mohou být kdekoli. Třeba v místě, které jim svědčí nejvíc, tam, kde je v životě nechytíte. Uprostřed širé nicoty divoké Austrálie.
Hrůzné nálezy
V polovině září 1992 se na jihu australského státu Nový Jižní Wales pořádal orientační běh. Trasa vedla přes státní les Belanglo, zhruba čtyři tisíce hektarů rozsáhlou divočinou, kterou jenom sem tam křižují nějaké silnice. Jen horko, jedovatá havěť a nikde nikdo. Austrálie v kostce. Akce probíhala dobře až do chvíle, kdy dvojice běžců našla špatně pohřbené lidské ostatky vykukující z mělkého hrobu.
Následující ráno policie pročesala oblast a nějakých třicet metrů od místa nálezu se našla další mrtvola. Podle zubů se zjistilo, že jde o Caroline Clarke a Joanne Walters, jedné bylo jednadvacet a druhé dvaadvacet. Obě byly naposledy viděny v Sydney, konkrétně ve čtvrti Kings Cross zhruba půl roku předtím. Zcela zjevně zemřely násilně, Clarke utrpěla celkem čtrnáct bodných ran, přičemž jedna z těch prvních zasáhla páteř tak tvrdě, že dívku paralyzovala. Walters byla střelena do hlavy. Šestkrát. Z balistického hlediska to vypadalo, jako kdyby ji někdo popravil a potom použil její hlavu na trénink střelby.
Polohy těla a některá zranění nasvědčovaly tomu, že dívky byly před smrtí svázány a pravděpodobně mučeny, nejspíš vystaveny sexuálnímu násilí.
O rok a něco později se našla další dvě těla. Našel je muž, který hledal v lese dříví na podpal. Policie zajistila stopy a zjistila, že jde o devatenáctiletý pár, jenž byl naposledy viděn v Sydney v roce 1989, víc než o čtyři roky dříve. Střelba do hlavy, série bodných ran, přičemž jedna z těch prvních vedla k přerušení míchy a paralýze. Mučení, znásilnění.
Listopad 1993. Další tři těla v oblasti lesa Belanglo. Dvě ženy a jeden muž. Opakovaná střelba do hlavy, mučení, znásilnění, desítky bodných ran, paralýza v důsledku probodnutí páteře.
Vedoucí vyšetřování Clive Small musel vylézt do celostátní televize a přiznat celé Austrálii pravdu. Po Novém Jižím Walesu řádí sériový vrah.
Cibulový rytíř
Policie vydala několik nařízení, tím hlavním bylo „Proboha, přestaňte stopovat po Novém Jižním Walesu!“ Až do poloviny devadesátek to byl totiž mezi australskou mládeží extrémně populární způsob přepravy. A ano, stopaři se ztráceli vždycky, ale nikoho nenapadlo, že za poslední čtyři roky jsou všichni zmizelí obětí jednoho člověka.
Nebo… jednoho člověka. Uvažovalo se taky o tom, že útočníci jsou minimálně dva, protože zneškodnit a zabít pár mladých lidí není tak jednoduché, jak byste si podle amerických filmů mohli myslet.
Rozjelo se gigantické pátrání, detektiv Small dostal na starost speciální jednotku s jediným cílem. Najít a vypátrat osobu, kterou australská média překřtila na “backpacker killer”, tedy zabiják baťůžkářů. Pod Smallovým vedením bylo až tři sta policistů. Dlouhé týdny vyšetřování nevedlo nikam, dokonce se vyhlásila odměna dvou set tisíc australských dolarů pro toho, kdo pomůže dopadnout vraha.
Nakonec se ozval jistý Paul Onion, původem z Británie. Nevěděl sice, jestli tahle informace policii k něčemu bude, ale tvrdil, že když pár let zpátky stopoval v dané oblasti, nabral ho usměvavý ramenatý muž jménem Bill. Ten ho zavezl do lesa a pak na něj namířil zbraň s tím, že jde o přepadení. Paul tenkrát vyskočil z auta a utíkal lesem doslova o život, zatímco útočník po něm střílel a pronásledoval ho několik kilometrů.
Paulovi se tenkrát podařilo utéct a po incidentu se vrátil zpátky do Británie s tím, že na Austrálii maličko zanevřel. Onionovu výpověď potvrdil i řidič, který tenkrát k smrti vyčerpaného Paula nabral do auta. Přes něj a přes konkrétnější vymezení oblasti se dostali k ženě, která tvrdila, že její přítel pracuje v přepravní firmě s někým, kdo by měl být ohledně případu minimálně vyslechnut, protože je prý „divnej“.
Divnej chlápek se jmenoval Ivan Milat. A ten se brzy stal hlavním podezřelým v případu.
Podivná famílie
Celá rodina byla trochu podezřelá. Chorvatský imigrant Marko Milat si vzal svou australskou přítelkyni, když jí bylo šestnáct. Ivan byl pátým dítětem ze čtrnácti celkem. Milatovi hoši byli známí potížisti už od dětství a Ivan z nich byl nejhorší. Ještě před dovršením dospělosti už měl na triku napadení a krádež auta.
Policie začala sledovat jeho dům a odposlouchávat hovory a brzy jim začalo něco neštymovat. Podivné narážky, zvláštní konverzace, řeči o „věcech, co sis u nás schoval“ a podobně. Small tedy šel all in a provedl obrovský zátah na celou Milatovic rodinu. U Ivana v domě, kde bydlel se svou pomalejší sestrou, našli policisté několik foťáků, které patřily obětem, a u jeho sourozenců pak další věci podezřelého původu. Do toho Onion přiletěl z Británie, aby svědčil a přesvědčeně označil Milata jako útočníka „Billa“.
Austrálii čekal jeden z nejsledovanějších soudních procesů v novodobých dějinách. Ivan Milat v něm byl přes své zapírání odsouzen k sedmi doživotním trestům plus pár let za napadení Paula Oniona.
A to je všechno, že.
…
Nó…
Strach v poušti
Z Ivana Milata se stal prototyp australské noční můry. Postrach, který se pohybuje po nekonečné pustině, kde vás nikdo neuslyší křičet bolestí. Na základě vražd batůžkářů byla natočena série Wolf Creek, kde postavu typu Milat ztvárnil hrůzostrašným způsobem John Jarratt. Postava se jmenovala Mac.
A přesně tímhle jménem oslovovali Ivana jeho mladší příbuzní před čtyřmi roky na podzim na smrtelné posteli, kde Milat až do konce opakoval, že je nevinen.
Nevinen, nevinen, nevinen.
Je možné, že australský systém dopadl nepravého? Že brutální vrah utekl spravedlnosti? No, spíš ne. Ale… stoprocentní výsledek si Nový Jižní Wales taky připsat nemůže. Je tady totiž ještě jedno přiznání na smrtelné posteli. A to od Milatova obhájce. Ten totiž před svou smrtí přiznal, že během případu došel k závěru, že Ivanovi pomáhala s vraždami jeho milenka.
Ano, zmínili jsme jenom jednu ženu v průběhu našeho případu. Jeho pomalejší sestru, Shirley. Ta je ale po smrti už nějaký ten pátek, takže celou pravdu pravděpodobně nikdy nezjistíme.
Stejně ale… zkuste nestopovat po jižní Austrálii, hm?
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
