Před 73 lety začal v Praze zinscenovaný monstrproces s českou právničkou a političkou Miladou Horákovou a dalšími 12 osobami. Horáková se stala obětí jedné z nejodpudivějších justičních vražd v historii Československa. Její činy a odvaha však nebudou nikdy zapomenuty.
Horáková? Demokratka od narození
Milada Horáková se narodila v pražských Královských Vinohradech na Boží hod vánoční roku 1901. Děvčátko narozené ještě za rakousko-uherského císařství bylo předurčeno k tomu, aby celý život bojovalo za svobodu a demokracii. Její otec Čeněk Král byl totiž velkým demokratem zcela oddaným Masarykovým myšlenkám, a to se promítlo i do výchovy malé Milady. Dětství jí poznamenalo i to, že dva ze tří jejich sourozenců zemřeli na spálu, kterou ona sama též onemocněla, ale vyléčila se z ní.
Miladu, tehdy ještě Královou, v roce 1918 vyloučili z gymnázia za to, že se účastnila protirakouské demonstrace. Po pádu císařství pak školu dokončila a po maturitě v roce 1921 se rozhodla, že půjde studovat medicínu. Nakonec ji ale její otec přesvědčil, že vhodnější pro ni bude fakulta právnická, kterou absolvovala v roce 1926. Život jí ovlivnilo setkání se senátorkou Františkou Plamínkovou, kvůli níž vstoupila do Ženské národní rady. Ženská práva byla pro Miladu Horákovou celoživotně velkým tématem a oddaně za ně bojovala.
Feministka, evangelička a národní socialistka
Těsně po dokončení studií se Milada Králová provdala za Bohuslava Horáka a přijala jeho jméno. Horák byl nejprve redaktorem a těsně před druhou světovou válkou dokonce programovým ředitelem Československého rozhlasu. Zároveň byl členem Českobratrské církve evangelické a o oddanosti jeho manželky svědčí i to, že ač sama byla silně věřící katoličkou stejně jako její rodiče, společně s nimi konvertovala na manželovu víru. V roce 1929 už jako významná členka Ženské národní rady vstoupila do České strany národně sociální a vytyčila si boj za ženská práva a zrovnoprávnění mužů a žen za jeden ze svých cílů. V roce 1933 se manželům Horákovým narodila dcera Jana.
Prvorepubliková politická aktivita Horákové spočívala například v přípravě zrovnoprávňování legislativy podle nové ústavy z roku 1920. Podílela se na tvorbě návrhu části nového občanského zákoníku týkající se rodiny a rovného postavení mužů a žen. Zároveň prosazovala ideje sociální spravedlnosti, péče a sociálního zabezpečení a v sociální oblasti byla aktivní členkou mnoha spolků včetně například Červeného kříže. Vzdělaná Horáková hovořila plynně anglicky, německy a francouzsky a hodně cestovala. I díky několika návštěvám Sovětského svazu si nedělala žádné iluze o bolševickém Rusku. To se jí nakonec stalo osudným.
Pomoc lidem za války a nacistické vězení
Během druhé světové války byla Milada Horáková jedním z těch lidí, kteří se rozhodli, že nebudou myslet jen sami na sebe a budou v dusné atmosféře protektorátu riskovat vlastní životy při pomáhání druhým. Pomáhala uprchlíkům v československém pohraničí a v roce 1939 se stala členkou odbojových organizací Věrni zůstaneme a Politické ústředí. Pomáhala s vyhledáváním nových členů, zajišťováním tajných bytů a podílela se i na odbojové špionážní a zpravodajské činnosti. Netrvalo dlouho a v roce 1940 byla Horáková gestapem odhalena a zatčena.
Nacisté Miladu Horákovou nejprve věznili v Praze, následně byla po atentátu na Reinharda Heydricha transportována do Terezína. Zde se opětovně setkala se svým vzorem Františkou Plamínkovou a ani v podmínkách ghetta neustala v obětavé pomoci druhým a v odbojových aktivitách. V říjnu 1944 proběhl soud s Miladou Horákovou v německých Drážďanech. Ač prokurátor trval na trestu smrti, Horáková byla nakonec odsouzena na 8 let do těžké káznice. Osvobozena byla spojeneckými vojsky ve vězení v bavorském městě Aichach poblíž koncentračního tábora Dachau.
Poslankyní před nástupem komunismu
Po konci druhé světové války se Horáková aktivně podílela na obnově Československa. Ovlivněná myšlenkami T. G. Masaryka pomáhala Edvardu Benešovi a Janu Masarykovi s budováním demokracie. V barvách obnovené ČSNS nejprve přijala mandát v Prozatímním národním shromáždění a ve volbách v roce 1949 byla řádně zvolena jako poslankyně Národního shromáždění. Mezitím stačila obnovit i Ženskou národní radu pod názvem Rada československých žen a podílela se na zahájení vydávání ženského časopisu Vlasta, který vychází dodnes. Už tehdy byla kritická k postojům zvolených zástupců komunistů a upozorňovala na to, že jsou oddaní Moskvě a odmítají demokratické Československo.
Varování Milady Horákové nikdo nebral příliš vážně, nicméně vysloužila si monitoring komunisty ovládané StB. Po únorovém převratu se neúspěšně pokoušela svolat parlamentní schůzi a odhalila v řadách své ČSNS skrytého komunistu Aloise Neumanna, který se následně stal ministrem Gottwaldovy vlády. Horáková bojovala za to, aby Rada československých žen nevstupovala do Ústředního akčního výboru, nicméně vedení RČŽ si pro sebe usurpovala komunistka Anežka Hodinová-Spurná. Ta Horákovou nechala vyloučit. Komunisté pak následně Horákovou zbavili všech veřejných funkcí, demonstrativně i těch, jež vůbec nezastávala. Horáková následně byla u formování třetího odboje proti komunismu. Na svobodě jí ale zbývalo jen pár týdnů.
Politický monstrproces jako jeden velký komunistický podvod
Milada Horáková byla zatčena StB 27. září 1949 ve své kanceláři v Masné ulici. Stejně jako předtím za války nacisté i komunisté Miladu Horákovou mučili. Ani přes bití, odpírání potravy, spánkovou deprivaci a podchlazení ale Horáková nic ze smyšlených zločinů kladených jí za vinu nepřiznala. Ve vykonstruovaném monstrprocesu pak byla Horáková komunisty prohlášena za vůdkyni ilegální protistátní skupiny Direktoria, která ovšem nikdy neexistovala. Stejně jako u veškerých obvinění Milady Horákové a dalších souzených se i v tomto případě jednalo o komunistickou lež.
Po vzoru sovětských stalinských čistek čeští komunisté spolu se sovětskými poradci připravili pompézní veřejné líčení přenášené televizí a rozhlasem. Ani opětovné výslechy za použití mučení Horákovou nezlomily. Během osmidenního propagandistického spektáklu odmítla slevit ze svých názorů, nedbala příslibů mírnějšího trestu a zůstala ve svých postojích pevná a před zmanipulovanými soudci a prokurátory je hájila. Během procesu byly do soudní síně přinášeny tisíce podpisů zmanipulovaných lidí požadujících smrt obžalovaných. 8. června 1950 byl nad Horákovou vynesen rozsudek smrti oběšením za vykonstruované protistátní spiknutí a velezradu.
Poprava s hlavou vztyčenou
Ač Milada Horáková odmítla žádat o udělení milosti, protože věděla, že je to zbytečné, její advokát a dcera stejně žádost o prominutí trestu bezvýsledně podali. O milost pro ni žádaly i mnohé světové osobnosti jako Albert Einstein, Eleanor Rooseveltová nebo Winston Churchill. Přesto všechno Klement Gottwald svým podpisem potvrdil verdikt soudu a poslal Horákovou na šibenici. Svůj poslední dopis rodině napsala v půl třetí ráno 27. června 1950. Napsala v něm mimo jiné: „Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.“ Na dvůr pankrácké věznice byla po popravách spolu s ní odsouzeného Jana Buchala, Záviše Kalandry a Oldřicha Pecla předvedena mistrem popravčím Vladimírem Trundou v 5:35.
V 5:38 byla Horáková upoutána na šibenici a začalo se s výkonem rozsudku. Poslední slova Milady Horákové zněla: „Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…“ Vzhledem k tomu, že na tehdejší šibenici se nepopravovalo zlomením vazu při pádu, ale postupným škrcením, umírala Milada Horáková zhruba 5 minut. Po popravě bylo její tělo potají spáleno a popel nějakou dobu uložen v pankrácké věznici spolu s ostatky dalších politických vězňů popravených za protikomunistickou činnost. Co se s nimi stalo, dodnes nikdo neví. Milada Horáková tak má jen symbolický hrob na pražském Vyšehradě s bustou od Jaroslavy Lukešové. Její památka ale žije dál a žít bude, ač se i současní komunisté stále snaží její odkaz pošlapat.
Podobné články
Doporučujeme
