"Nesnesu necit"

Narodil se do katolické rodiny. Jeho otec byl dělník, on sám se vyučil nástrojařem. Šel na vojnu, vrátil se, našel si ženu, práci, pak se mu narodil syn... Život Evžena Plocka vypadal po celou svou většinu standardně, skoro až nudně, o to neobyčejnější pak ovšem byla koncovka. Jihlavský rodák je po Janu Palachovi a Janu Zajícovi považován za třetí lidskou pochodeň. Ta zaplála během pouti na náměstí Jihlavy na protest proti sovětské okupaci a normalizaci 4. dubna 1969.

Toho roku na toto datum připadal velikonoční Velký pátek. Plocek dlouhé hodiny seděl v dnes už neexistující kavárně Alfa na Masarykově náměstí v Jihlavě. Tam popíjel a podle všeho přemítal. Nakonec se zvedl, došel do drogerie, tam si koupil dvě lahve nitrocelulózového ředidla, vyšlapal na horní náměstí k morovému sloupu, rozhodil pár letáků a zapálil se. Planoucí muž zvládl doběhnout až k radnici, kde upadl na zem. V nemocnici se o něj starali 5 dní, než zemřel na následky popálenin, které měl na třech čtvrtinách těla.

Co stálo na papírech, které Plocek těsně před sebeupálením rozhodil po pouťových stáncích? Některé nesly citaci italského publicisty Antonia Gramsciho "Pravda je revoluční", jiné předávaly jediný Evženův vzkaz na rozloučenou, který zanechal - "Jsem pro lidskou tvář, nesnesu necit."

Zklamané ideje

Co Evžena Plocka odlišuje od Zajíce a Palacha? Zatímco odvážní studenti byli mladými idealisty, kteří chtěli radikálně bojovat proti nesvobodě, Plockovi bylo v době sebevraždy 39 let. Měl manželku a patnáctiletého syna. Zároveň byla ale také od 50. let členem KSČ. Dlouho věřil, že násilí zvítězilo jen na chvíli, že se to ještě obrátí k lepšímu. Byl velkým zastáncem pražského jara. Po útoku rozvášněného davu, vedeného provokatéry z StB, na kancelář Aeroflotu v Praze na Václavském náměstí v roce 69 ale iluze definitivně ztratil. Normalizace se po téhle akci jen utužila, a to pravděpodobně přispělo k Plockovu finálnímu životnímu rozhodnutí.

Kolem jeho oběti panovalo dlouho mnoho polopravd a zamlčování. Zpráva StB například udává, že v době převozu do nemocnice měl Plocek v krvi 2,9 promile, což odpovídá těžké opilosti. Podle spisovatelky Evy Kantůrkové, která se případu věnovala v 80. letech, si ale Plocek dal maximálně dva panáky na kuráž. Politik, aktivista a publicista Martin Herzán naopak vznesl názor, že Plocek toho vypil ještě mnohem víc. Dále uvádí, že byl technik šoumenem, hazardním hráčem, že se navíc zklamal v lásce... Spisovatel v podstatě zpochybňuje pravý záměr Plockova činu. Napadl také výpovědi Plockových známých, kteří popsali, co jim umírající muž řekl v nemocnici. Podle dobových záznamů k Plockovi totiž mohla jen nejbližší rodina.

Tak, či tak byl Plocek in memoriam vyznamenán Zlatou lípou, Čestnou medailí T. G. M. a v roce 2017 se posmrtně stal čestným občanem Jihlavy.

A tady tragický příběh české hokejové reprezentace z 50. let.

GALERIE Příběh Evžena Plocka

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY