V červnu 1941 dala operace Barbarossa do pohybu téměř čtyři miliony německých vojáků a všichni se valili do Sovětského svazu. 22. v noci se začali výsadkáři spouštět do zázemí, vyhazovali komunikaci, tanky překročily hranice, jednotky surově obsazovaly první cíle. Ale hned během prvních pár dní pochopilo německé velení, že se minimálně v jedné věci šeredně přepočítalo. Nepočítalo totiž s tím, že by se do aktivních bojů zapojily ženy. Kladly totiž odpor se stejnou vervou a nenávistí jako muži. A ženy Rudé armády pak byly tématem až do zbytku války.
Středověk dvacátého století
Když si vygooglíte „Rudá armáda ženy“, většina odkazů, které dostanete, se bude týkat zvěrstev, jež Sověti spáchali při své cestě do Německa. A ne náhodou, ruské jednotky razily teorii, že na hrubý pytel patří hrubá záplata. Na východní frontě se děly bezpočty naprosto otřesných věcí a páchaly je obě strany. Mezi Stalingradem a Berlínem se například během války i těsně po ní narodily miliony dětí, které vznikly znásilněním.
Znásilnění byl takový problém, že ve finálních měsících války muselo začít sovětské velení rudoarmějce krotit, protože dehumanizaci nepřítele a budování nenávisti k náckům vybičovala sovětská propaganda do hrozivých rozměrů. Jak po válce řekla jedna německá žena: „Rudá armáda byl náš holocaust. Ale nikoho to nezajímalo.“ Nezajímalo. Z pochopitelných důvodů. Východní fronta byla v tomhle až výjimečně středověká. Chování k civilnímu obyvatelstvu na dobytých územích připomínalo často spíš mongolskou hordu než moderní armádu.
Neznamená to, že západní mocnosti nic takového nepáchaly nebo že v Rudé armádě či Wehrmachtu nebyli dobří lidé, kteří se chovali k civilistům lidsky. Je ale nepopiratelné, že Němci a Sověti si jeli hromadné popravy, mučení, rabování, znásilňování a hromadné znásilňování ve velkém.
Žena jako soudruh
Samotná Rudá armáda se pak ke svým vlastním ženám chovala… rozporuplně. Ideologicky vzato byla žena v komunismu naprosto rovná muži. Na rozdíl od Západu bylo naprosto legitimní pro ženy budovat si kariéry, protože s výchovou dětí ráda pomohla společnost. To mělo ostatně pro režim vlastní výhody, vždycky je dobře podchytit děcka ideologicky už zamlada. Když vypukla druhá světová, jistý machismus se ale Rusům upřít nedal.
Ženy měly nahradit muže v továrnách, kancelářích a polích. Každý sklizený klas je zásahem do srdce nepřítele, však to znáte. Ostatně necelý rok nato se přesně tahle politika rozjela i ve Spojených státech. Ale se službou v armádě to pro dámy tak horké nebylo.
Ženy sice mohly sloužit v armádě, ale zpočátku jen na těch pozicích, které nebyly aktivně zapojeny do bojů. Zdravotní sestry, překladatelky, šifrantky. Jak se situace v Sovětském svazu s postupující německou armádou zhoršovala, v podstatě každá pozice se stávala esenciální. Každý bojoval proti fašistům jinak. U armády sloužily například prostitutky a historie říká, že byly hrdé na to, že taky mohly něco dělat pro svou vlast.
Pro všechny tyhle ženy, které sloužily u Rudé armády bylo sexuální obtěžování naprosto běžné. A pohybovalo se od pokřikování a plácání přes zadek až po násilné vynucování styku. Výhodu měly takzvané „polní ženy“. Byly to v podstatě glorifikované milenky, které ale byly ušetřeny zájmu běžných vojclů, protože si je často pro jejich vzhled vybral vysoce postavený důstojník jednotky. Někdy v tom byla láska, jindy to byl prostě výhodný obchod. Sám maršál Žukov údajně prošel většinu války s jednou takovou polní ženou po boku.
Hororová brigáda: Jednotka SS, která děsila k smrti i samotné nacistické velení
Teror a Smrt
Byly ale ženy, kterých bylo doslova zakázáno se dotýkat. Nebylo jednoduché si tohle privilegium vysloužit, ale našly se takové. A to byly sovětské odstřelovačky. Sniper holky. Během druhé světové jich sloužilo v Rudé armádě okolo dvou tisíc. Ženy, které uměly střílet, byly často najaty jako instruktorky, ty které střílely nejlépe byly jmenovány sniperem. Sovětské vedení vycházelo z toho, že ženy jsou vynalézavější, vychytralejší, drobnější a trpělivější než muži. Takže pozice odstřelovače pro ně byla jako dělaná.
A holky v tom taky byly naprosto vynikající. Jen dva příklady za všechny. Roza Šaninová před válkou pracovala jako učitelka v mateřské škole v Archangelsku. Pak se nechala naverbovat do odstřelovací jednotky. Roza byla tři věci: krásná, oddaná a šílená. Podle zápisů v jejím deníku psychologové dnes soudí, že trpěla bipolární poruchou, těžké deprese střídaly manické stavy vlastní neporazitelnosti. Sama několikrát potvrdila, že se cítí dobře jenom v první linii. Zastřelila desítky Němců včetně řady důstojníků, neměla zájem o muže, pokud neměli hákenkrojc a odkrytou hlavu. Několikrát odmítla uposlechnout rozkaz k ústupu, dokonce se odmítla nechat odvolat z fronty a přesvědčila velícího důstojníka, aby ji nasadil do bojů v Prusku, kde si vysloužila přezdívku „Neviditelný teror“. Byla několikrát raněna a nakonec ji dostala německá artilerie. Umřela se slovy lítosti, že toho pro Sovětský svaz nemohla udělat více.
Ještě zajímavější je pravděpodobně Ljudmila Pavličenková. Taky učitelka, tentokrát ze sovětské Ukrajiny. Už v mládí milovala střelbu, takže se ke sniperům přihlásila ještě předtím, než vůbec začali nabírat ženy. Pro její extrémní schopnosti byla přijata, ale v oddíle byla šikanována až do chvíle, kdy při své „zkoušce ohněm“ oddělala z jednoho místa dva německé důstojníky. Pak se z ní stala totální rockstar.
Pavličenková dostala na pažbu několik desítek zářezů, než jí velení dalo status, jak angličtina krásně říká, „counter sniper“. To znamená, že byla odstřelovač, jehož jediným úkolem bylo lovit jiné odstřelovače. Naprosto královská disciplína. A byla v tom mimořádně dobrá, za svou kariéru sundala šestatřicet německých sniperů. Němci k ní cítili téměř posvátnou hrůzu a znali ji jménem. Válku dokončila se třemi sty devíti odstřely za pasem, to z ní dodnes dělá nejúspěšnější ženskou střelkyni v historii. Přezdívalo se jí Lady Smrt.
Na Západě je ale známá hlavně proto, že v roce 1942 cestovala s Eleanor Roosevelt po Spojených státech a svými plamennými projevy burcovala americkou veřejnost k tomu, aby podpořila americkou ofenzívu v Evropě. A mimochodem, první dáma Spojených států a Lady Smrt zůstaly přítelkyněmi i po válce.
Noční čarodějnice
Nebyly to ale jen dámy s puškami, které terorizovaly vojáky Wehrmachtu. Víte, podobně jako u pěchoty, i u letectva nabírala Rudá armáda hlavně muže. Podle aviatorky Mariny Raskovové to ale šlo přímo proti ideologii Sovětského svazu. Takže na vlastní triko postupně zorganizovala tři čistě ženské letecké pluky. Neměly k dispozici pořádné letouny ani padáky, dámy musely létat na zastaralých dvouplošnících z dvacátých let.
Pod křídla těchto veteránů instalovaly improvizované držáky na bomby a pak je shazovaly na nepřátelské linie. Víte, tyhle U-2 letouny byly extrémně křehké a pomalé, takže by nedokázaly uniknout neměckým stíhačům, mohly létat jenom pod rouškou noci. Ale měly i výhody. Byly extrémně tiché a lehké. Dámy tedy celý svůj život převrátily na noční režim. Za soumraku vylétaly s připravenými bombami, pár kilometrů před nepřátelskými liniemi vypnuly motor, neslyšně doklouzaly nad německý tábor, shodily bomby a zase se rozplynuly ve tmě. Za úsvitu večeře a na kutě.
Tyhle útoky nenadělaly příliš mnoho materiálních škod, ale protože mohly dámy udeřit kdykoli a kdekoli, Němci se až po zbytek války v klidu nevyspali. Když se dozvěděli, že jsou to ženy, kdo na ně v noci sype bomby, začali jim říkat Nachthexen, tedy Noční čarodějnice. A holky tu přezdívku milovaly.
Dotáhly to pod ní až k Berlínu.
Neignorujte ženy
Když přitáhnete s invazivní silou do země a nezapočítáte ženy jako bojeschopné jedince, v podstatě jste vyignorovali polovinu nepřátelských sil. Tuhle chybu neudělal jenom Wehrmacht, napříč historií se rozhodli ženy ignorovat i ti největší a nejslavnější vojevůdci. A vždycky to byla chyba.
Němci by vám mohli vyprávět. Kdyby je tedy nájezd Nočních čarodějnic nevyhodil do vzduchu nebo kdyby nedostali kulku do hlavy od ženy na druhé straně údolí.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
