Před 101 lety byl v Žitné ulici v Praze spáchán atentát na tehdejšího ministra financí Aloise Rašína. Jde o unikátní a ojedinělou záležitost, která tehdy šokovala celé Československo. Jedná se totiž o jediný „úspěšně“ dokonaný atentát na vysokého ústavního činitele v našich moderních dějinách. Spravedlnost chtěl tehdy do rukou vzít devatenáctiletý anarchokomunista Josef Šoupal. Ten se o zabití Rašína pokusil v minulosti již několikrát, ovšem ani závěrečný a úspěšný pokus z roku 1923 mu nepřinesl slávu a uznání tak, jak očekával. Vynesl mu jen 18 let těžkého žaláře.
Ministr financí
Andrej Babiš, Miroslav Kalousek, Alena Schillerová nebo třeba Jan Fischer. Zdánlivě nemají tyto politické figury nic společného, snad krom vzájemných bojů. Přeci jen je však jedna věc spojuje, a tou je post ministra financí. Veledlouhá šňůra ministrů starajících se o státní rozpočet však přeci jen někde začít musela. Za počátek bychom mohli považovat vznik samostatné České republiky, nicméně se pojďme posunout v historii ještě o několik desítek let dále.
Když se v roce 1918 zejména „muži 28. října“ zasadili o vznik republiky, vzniknuvší prozatímní vláda musela být nahrazena vládou oficiální. Tou se stala vláda Karla Kramáře, kde se na postu ministra financí objevil právě Alois Rašín. Rašín byl již tehdy výraznou politickou figurou. Jeden z pěti podpisů pod zákonem o zřízení samostatného státu československého patřil jemu, proto se dalo očekávat, že tento post bude zastávat právě on.
Politika rozpočtových škrtů
Alois Rašín byl znám svou tvrdou měnovou politikou, vyznačoval se také určitým druhem „fanatismu“. Poválečný stav státních financí se snažil urovnat tak fanaticky a tvrdě, že ačkoli mnoha podnikům prospěl, dopadla jeho opatření značnou měrou na nejchudší vrstvy. Jedním z jeho dalších cílů bylo posílit korunu, která měla být v ideálním případě krytá zlatem. Rašín byl přesně ten typ politika, jenž nebyl a nemohl být po chuti snad žádnému levicovému hnutí. Na druhou stranu byl politikem, který se vyznačoval abnormální láskou ke své vlasti. Možná až do té míry, že by se dalo místy mluvit o přibližování k radikálnímu nacionalismu.
Atentát u domu č. 6
K atentátu došlo 5. ledna roku 1923 a nikoho asi nepřekvapí, že se jednalo o černý pátek. Šlo o naplánovanou akci, které navíc nahrály do karet, jak už to tak bývá, různé a neobvyklé shody okolností. Alois Rašín toho dne zaspal. Když se kolem půl osmé probudil, vrah již čekal před ministrovým domem v Žitné ulici. Kolem deváté se k Rašínově domu dostavil automobil řízený Rašínovým soukromým šoférem Felixem Plunerem.
Zatímco šofér čekal u domu č. 6 a s otevřenými dveřmi a s pokrývkou v ruce již očekával ministrův příchod, Alois Rašín zavíral dveře od domu a směřoval k automobilu. Vtom se náhle ozvaly dvě pronikavé rány, po kterých se Rašín skácel k zemi. K Rašínovi se pohotově seběhlo hned několik lidí. Šofér, jenž si myslel, že se ministrovi udělalo nevolno, Rašínův syn Ladislav a dr. Weissberger, který bydlel o patro níž. Politik byl vynesen zpět do bytu, kde si stěžoval na bolesti v dutině břišní. Poté, co se dostavil také doc. Vítek z vedlejšího domu a dr. Motejl ze záchranné stanice, usoudili společně, že vzhledem k ochrnutí nohou bude nutná operace. Postřelený ministr byl tedy převezen do nemocnice a přímo na sál.
O vážnosti situace svědčí i telefonát prof. Michala Jedličky, který velice pesimisticky sděloval prezidentské kanceláři výsledky operace: „Stav dra Rašína jest beznadějný. Následkem poranění míchy jest tělo od života dolů úplně ochrnuto. Poraněný má nervový schock, který hrozí, že životu jeho může býti v několika hodinách konce. I kdyby se uzdravil, jest téměř jisto, že by nemohl vládnouti nohama a že by byl připoután úplně na lůžko. Byl by to tedy život nemožný. V dutině hrudní byl velký výron krve. Dosud se neprobral k vědomí.“
Rašína zasáhla kulka do jedenáctého obratle, kde uvízla a způsobila poranění míchy, kvůli kterému ochrnula dolní polovina těla. Těžce byla poškozená také střeva a močový měchýř. Rašín však všechny v dobrém slova smyslu překvapil tím, že se ještě na několik neděl „rozhodl žít“, a to i přesto, že mu doktoři moc šancí nedávali. Po šesti týdnech však došlo k infekci mozkomíšního moku a následné sepsi. Alois Rašín zemřel na zranění z atentátu 18. února roku 1923 v pětapadesáti letech. Jeho smrt šokovala celé Československo, proto byl v závislosti na tyto události přijat zákon na ochranu republiky.
V momentě, kdy Alois Rašín bojoval o život v sanitce a na sále, dal se teprve devatenáctiletý pachatel Josef Šoupal na útěk. Zanedlouho byl však strážníky zahnán do sklepních prostor domu č. 4 v Příčné ulici. Zde už byla jeho situace beznadějná, proto beze zbraně opustil úkryt a se slovy „Pánové, nebojte se, já vám nic neudělám, já se vzdávám“ se vydal do rukou zákona.
Devatenáctiletý atentátník Josef Šoupal
Josef Šoupal byl členem komunistické strany a v době atentátu mu ještě nebylo ani dvacet let. Pocházel z Havlíčkova Brodu a o atentát na Rašína se již v minulosti pokusil. Nejprve v prosinci roku 1922, to se Šoupalovi nezdařil atentát na ministerstvu financí, protože k Rašínovi znenadání přistoupila neznámá žena. Šoupalovi se následně nepodařilo ani proniknout do Rašínova bytu, kam nebyl vpuštěn. Svou snahou a plány se následně v Havlíčkově Brodě (tehdy v Německém Brodě) vychloubal, načež se na samém počátku roku 1923 vrátil do Prahy, aby své plány přeměnil v realitu.
„Stal jsem se nástrojem osudu a nestydím se za to. Nechtěl jsem zabít Rašína, chtěl jsem zabít Živnostenskou banku! Mířil jsem na člověka, jenž šel tvrdě přes lidské hoře a slzy, ale chtěl jsem zasáhnout to, co reprezentoval: kapitalismus rdousící tisíce mých bratří.“
Po atentátu sám sebe označil za anarchokomunistu a vzkázal, že svým činem chtěl jednat ve prospěch proletariátu. Komunisté se však od tohoto způsobu třídního boje distancovali následovně: „Komunismus učí, že změnou vládnoucích osob nelze dosíci ničeho. Naši dělníci to vědí z vlastní zkušenosti. Střídají se vlády, střídají se osoby a dělnická bída zůstává. Ne proti osobám, ale proti celému kapitalistickému systému jde náš boj. Systém musí být zničen, ne ministři. A zničení systému se dá dosíci jen pohyby a bojem proletářských mas, nikoli akcí jednotlivců. Rašín, či jiný kapitalistický ministr financí, toť lhostejno.“
Josef Šoupal byl následně odsouzen k osmnácti letům těžkého žaláře. Poté, co si trest odpykal, si Šoupal změnil jméno na Ilja Pravda a svůj život dožil jako komunistický funkcionář, stále pevně přesvědčen o správnosti myšlenek této ideologie. Zemřel roku 1959 v padesáti šesti letech, a odešel tedy ze světa v téměř stejném věku jako Rašín, kterému roku 1923 vzal život svou zbraní.
Děsivý unikát moderních dějin
Atentát na Aloise Rašína je jediným „úspěšně“ dokonaným atentátem na vysokého ústavního činitele v našich moderních dějinách, přestože již roku 1919 byl spáchán atentát na ministerského předsedu Karla Kramáře. Tomu ovšem zachránila život náprsní taška a silný zimník, atentát tedy skončil neúspěchem. Oba atentáty se však v jednom výrazně lišily – Alois Rašín byl totiž zastřelen zákeřně a zezadu, tudíž v této situaci by mu ani náprsní tobolka nepomohla. 5. leden roku 1923 tedy otřásl nejen celým Československem, ale navíc je unikátní a ojedinělou záležitostí v kontextu našich moderních dějin.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
