Velký třesk

Výbuch na dole Nelson III ve čtyřiatřicátém patří k největším hornickým tragédiím, které se u nás kdy staly. A s největší pravděpodobností jí šlo předejít. Víte, třetí Nelson nebyl nikdy považován za nebezpečný důl, ale výstražná znamení tam byla. První Nelson hořel už koncem devatenáctého století. A spousta lidí pozorovala už delší dobu trojku s jistou nedůvěrou. Úsporná opatření způsobila, že do dolu mohl unikat metan, navíc nový způsob těžby zvedal ohromná mračna uhelného prachu.

Vysoce kvalitní uhlí produkovalo vysoce vznětlivý prach a podle toho, co horníci před katastrofou říkali, bylo často ve štole tolik prachu, že „nebylo vidět soudruha vedle“. Navíc bylo po dole rozeseto velké množství rizikových míst s místy až třiceticentimetrovou vrstvou uhelného prachu. A tahle místa byla od zbytku štoly oddělena pouze dřevěnou přepážkou.

Dodnes nikdo přesně neví, co explozi způsobilo. Jestli to byl metan nebo uhelný prach. Víme jenom, že docela určitě byla na vině zanedbaná bezpečnostní opatření, která trpěla kvůli úsporám vyvolaným hospodářskou krizí. Proti uhelnému prachu se navíc standardně bojovalo tím, že se kropil, ale při takovém množství by brzy štolu dláždila vrstva bahna, což by horníkům ztěžovalo práci, takže... ani o tuhle pojistku nikdo moc nestál.

mohlo by vás zajímat

Omylem zapnutý dopravník způsobil smrt 108 horníků: O katastrofě uhelného dolu Dukla se dlouhá léta nesmělo mluvit

Ať už chytl nejdřív metan nebo uhelný prach, obě látky se navzájem podporovaly a požár řítící se podzemím hledal pro hoření další a další kyslík. Nejvíc ho bylo právě na jámě Nelson III, která přiváděla vzduch do dolu. A právě tam došlo k největší explozi.

Z dolu se zachránili čtyři lidé, kteří se při prvním otřesu vydrápali jámou číslo sedm ven nedaleko oseckého hřbitova. Zbytek lidí, sto čtyřicet dva horníků, zemřelo v podzemí. Buď na výbuch nebo na udušení. Exploze byla natolik silná, že sundala i důlní stavby na povrchu. Ve správní budově tak zahynuli další dva lidé.

S křížkem po funuse (sto padesáti lidí)

Národ byl nejdřív šokován a posléze rozzuřen do nepříčetna. Nikdo nepochyboval o tom, že smrt zavinily zoufalé bezpečnostní podmínky na dole. 7. ledna byl zatčen důlní inženýr a ředitel Štěpán Beisser. Jednak pro podezření z neúmyslného zabití téměř sto padesáti podřízených, ale taky byl tak trochu vzat do ochranné vazby. Ostatně, okolí se o něm domnívalo, že během jednoho podvečera vyrobil sto dvacet osm vdov a dvě stě šedesát šest sirotků. A v neposlední řadě musely úřady alespoň předstírat, že něco dělají, protože komunisté hrozili generální stávkou.

mohlo by vás zajímat

Horší než Dukla: Malý požár změnil důl Marie v hořící peklo. Uvěznění horníci zvonili o pomoc, ale marně

Sám Beisser se bránil tím, že již rok předtím zavedl pravidla pro bezpečnost při práci, všeobecně se ale vědělo, že je nějak horlivě nevynucoval. Odsouzen nakonec nebyl nikdo, katastrofa byla klasifikována jako zásah „vyšší moci“. K hořkosti místních se navíc ještě odškodné pro pozůstalé dlouho vleklo.

Mrtví se vytahovali z dolu ještě půl roku po tragédii, škody se odklízely čtyři roky a těžba byla obnovena až v roce 1941. Na základě tragédie nicméně vznikl zákon o báňské inspekci, který prošel legislativním kolečkem ještě téhož roku.

Jen škoda, že kvůli němu muselo umřít tolik lidí.