V polovině šedesátých let šokovala Spojené státy smrt šestnáctileté Sylvie Likens. Jednak svou brutalitou, ano, ale hlavně tím, že se ta nejzvrhlejší mysl může skrývat za tou nejobyčejnější tváří v tom nejobyčejnějším domě. Třeba ve vaší ulici.
Dostaňte mě odsud!
Za okny byl chladný říjnový večer, mohlo být třeba dvacet minut po šesté, když na jedné policejní stanici v Indianapolis zazvonil telefon. Mutující chlapec oznamoval smrt své spolužačky, nadiktoval adresu sloužícímu policistovi a zavěsil. Patrola dorazila zhruba v půl sedmé a vešla do domu jisté Gertrude Banizewski, která se rozčíleně motala kolem extrémně vyhublého těla mladé dívky. Už na první pohled vykazovala zesnulá dlouhé týdny fyzického týrání a podvýživy.
Madam Banizewski vypověděla, že se zesnulá dívka jmenuje Sylvie, že její rodiče jsou na cestách po Státech a že Sylvie u ní bydlela i se svou menší sestrou Jenny. Sylvie prý před několika týdny utekla s partou chlapců a v tomhle stavu se objevila dnes odpoledne. Getrude se celé odpoledne snažila o dívku starat, ale zhruba před hodinou jí zemřela pod rukama.
Z povolání nedůvěřivým policistům se situace nezdála, ale vyslechli všechny děti v domě, jak potomky samotné Gertrude, tak sousedovic děcka i malou Jenny, podle všeho Sylviinu sestru. Všechny děti potvrdily výpověď slečny Banizewski. Policisté tedy z auta zavolali sanitku, ta přijela, naložila zbídačené tělo, a když už se policisté chystali k odjezdu, Jenny chytila jednoho z policistů za ruku a úpěnlivě zašeptala: „Dostaňte mě odsud a já vám povím, co se doopravdy stalo.“
Dáma na hlídaní
Sylvia Likens měla celkem čtyři sourozence, starší dvojčata a o rok mladší dvojčata, z nichž byla i Jenny. Jejich rodiče pracovali u karnevalu, takže jezdívali po celých Státech. A přestože chlapce a nejstarší dceru s sebou brali, mladší dívky raději nechávali na jednom místě s tím, že jezdit s karnevalem pro ně není nejvhodnější.
Často trávily čas u své prababičky, ale protentokrát měly zůstat u hodné sousedky paní Banizewski. Ostatně holky se kamarádily s jejími dcerami a madam Banizewski ochotně souhlasila. Dohoda byla taková, že Lester Likens, Sylviin otec, bude drahé Gertrude posílat dvacet dolarů týdně za obě dívky. A několik týdnů v červenci 1965 všechno fungovalo k oboustranné spokojenosti.
Po několika týdnech ale začaly chodit šeky s velkou nepravidelností a Gertrude si poprvé vybila zlost na Sylvii. Těžko říct, proč si ze dvou dívek vybrala právě ji. Pravděpodobně deprimovanou, hluboce nešťastnou a labilní Getrude Banizewski provokovala tím, jak byla Sylvia vlídná, vstřícná, hezká a mladá. Podle pamětníků měla nádherné vlasy a říkalo se jí Cookie.
Tenkrát, koncem června, dala Gertrude Sylvii první facku. A tím se roztočila nezastavitelná spirála násilí.
Peklo na Zemi
Když Gertrude zjistila, že může Sylvii fackovat v podstatě bez jakýchkoli následků, přidalo se k fackování mlácení řemenem a tvrdé bití. Nejdřív nepravidelně, později víc a víc. Mladší a jednodušší Jenny bylo vyhrožováno, že jestli někde něco řekne, skončí obě dívky na ulici a konkrétně Jenny na tom bude ještě hůř než sama Sylvie. Ta ostatně svou mladší sestru od jakýchkoliv pokusů o záchranu zrazovala. Je to přeci jenom na pár měsíců, říkala.
Chování Gertrude se ale zhoršovalo a k týrání nešťastné Sylvie se na popud matky začaly přidávat děti Banizewské. Psychické týrání bylo naprostou samozřejmostí, po nedělní škole roznesly dívky, že Sylvie za úplatu spí s chlapci, a když se jim pokoušela Sylvie oplatit stejnou mincí, přišel do Gertrudina domu přítel jedné z Gertrudiných dcer a k týrání se připojil. Tehdy začaly chodit Sylvii bít děti ze sousedství. A začalo sexuální týrání.
Na příkaz paní domu si musela před publikem zasouvat Sylvie do vagíny plechovky s Coca-Colou, o její intimní partie se típaly cigarety po desítkách. Týrání bylo tak zlé, že Sylvie nebyla schopná udržet moč, takže během srpna Gertrude přesunula Sylvii do sklepa, kde ji držela připoutanou ke stěně nebo ke schodům. Začala vybírat peníze za to, že se na ni děti mohou chodit dívat nebo ji mohly samy seřezat.
Sylvie byla krmena jenom psím žrádlem většinou vylepšeným ohromným množstvím extrémně pálivé omáčky. Když dívka zvracela, musela všechno… dostat zpátky do žaludku. Do ran jí mučitelé sypali sůl. Gertrude si ale dávala pozor, aby žádná rána nebyla vidět navenek. Koncem srpna se dívky naposledy setkaly se svými rodiči, ale protože setkání probíhalo za přítomnosti madam Banizewski, holky se neodvážily ceknout.
Po začátku školního roku navštěvovala Sylvie školu jenom dva týdny, než ji Gertrude držela zavřenou doma natrvalo. Už nebylo potřeba držet se zpátky, takže přišlo lámání prstů, dehydratace a kopání do hlavy. Začátkem prosince musela napsat dopis, který si Gertrude schovala jako alibi. V něm se Sylvia „přiznává“, že utekla s partou chlapců, kterým poskytuje sexuální služby. V návaznosti na tohle madam Banizewski napsala Sylvii na břicho JSEM ŠLAPKA A JSEM NA TO HRDÁ. A nechala jednoho z chlapců, ať jí to tam vypálí.
V domě se v polovině října začalo mluvit o tom, že odvedou Sylvii do lesa a tam ji nechají zemřít. Dívka se dvakrát pokusila o útěk, ale byla natolik zesláblá, že se nikdy nedostala z domu. Jak dny postupovaly, nedokázala už ani přijímat potravu, až nakonec 26. října vydechla dívka naposled. Gertrude ji nechala omýt, donutila všechny děti v domě, ať se naučí její verzi příběhu a nechala zavolat policii.
Shnij v pekle
Žádné velké pátrání se nekonalo, Jenny vypověděla policii do detailů všechno, protože chtěla vidět Gertrude i celou její rodinu za mřížemi. Hlavní detektiv v pamětech napsal, že šlo o nejhrozivější případ, na jaký za svých pětatřicet let ve službě narazil, soudce do rozsudku označil chování rodiny Banizewski za ďábelské.
Gertrude, která byla třikrát rozvedená a celý život trpěla depresemi, dostala doživotí. Několikrát se odvolala, ale její rozsudek byl znovu a znovu potvrzen. Dostala se ven po dvaceti letech, nikdy ale neprojevila lítost, ani nepřijala zodpovědnost za Sylviinu smrt. Děcka většinou dostala po dvaceti letech, ty mladší po deseti.
Nad Sylviiným hrobem dnes stojí památník věnovaný týraným dětem.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
