Očekávaný krimiseriál Zločiny Velké Prahy zasazený do začátku 20. let 20. století chce částečně navázat na tradici Četnických humoresek a podobných populárních počinů, a částečně chce ukázat něco nového; zamýšlí nabourat vyhlazený romantický ideál první republiky. Zda se tvůrcům alespoň jedno z toho podaří zatím těžko soudit - pilotní díl byl totiž především jednou nudnou, dlouhých 96 minut se táhnoucí expozicí.
První republika... nebyla zas tak super?
Zločiny Velké Prahy jsou novým kriminálním seriálem režiséra Jaroslava Brabce, na jehož scénáři se podílela zavedená jména televizní tvorby Petr Zikmund, Jan Drbohlav, Zdeněk Zapletal a Ivan Hubač. Desetidílný příběh inspektora Budíka (Jaroslav Plesl), jeho kolegy Havlíka (Jiří Langmajer) a čerstvé posily týmu, mladičkého agenta Nováčka (Denis Šafařík) se odehrává na začátku 20. let 20. století, těsně po vyhlášení tzv. Velké Prahy, která vznikla připojením okrajových obcí k vnitřnímu centru. Znamená to, že Budík, „městský člověk“, jak sám o sobě říká, najednou musí vyrážet na Žižkov, do Podolí nebo nedejbože až do dalekých Dejvic, a tam řešit případy, které dosud trápily pouze četnictvo.
Jedním z cílů tvůrců seriálu, jež se volbou tématu i prostředí snaží navázat na úspěch a tradici Hříšných lidí Města pražského a Četnických humoresek, je údajně i nabourat tu romantickou představu, kterou dnes o první republice máme. Žádní elegantní gentlemani a krásné dámy vysedávající ve Slavii, ale chudí rolníci a dělníci, jimž může být fuk, že vznikla nějaká republika, protože pořád nemají co žrát. To by bylo jistě záslužné, bohužel, první epizoda Zločinů Velké Prahy, ačkoliv se o to snažila, nic takového neukázala. Pracuje sice s charaktery oněch nebohých chudáků na pokraji žebroty, ale formálně je uhlazenější než napomádovaný knír inspektora Budíka.
Případ dámy ve studni je totiž asi nejméně napínavou detektivkou, jakou kdy kdo viděl. A šponování diváka nepomáhá ani neustále akcentovaná časová tíseň, v níž musí inspektoři vyřešit vraždu velkostatkářky, ani hysterický čeledín Ruda, zapálený levičák, jenž policisty zdržuje od práce agresivními výpady a výkřiky o socialistické revoluci. Vodítka k řešení případu jsou divákovi servírována s jednoduchostí počítačové adventury z přelomu tisíciletí, kde jsou ty věci, které máte použít, znatelně jinak barevné, případně se dá kliknout jen na ně. Že Budíka do cíle dovede dobrá vůle místního Tómy Hluchoněmce je už jen završením (téměř) komedie, v níž je všechno od scénografie přes dialogy až po zablácené boty policistů až příliš hezké a učesané na to, aby to cokoliv nabourávalo.
Je zcela zjevné, že pilotní epizoda je jen expozicí, a to dokonce záměrně, tím pádem bohužel ale úmornou a dlouhou. Režisér Brabec a scenárista Zikmund se rozhodli obětovat celou první epizodu nastavení prostředí a vykreslení postav na úkor samotné detektivní zápletky. Zda jsou Zločiny Velké Prahy dobrou kriminálkou tak bude jasnější až s příští epizodou. A zda se jim podaří nabourat onen prvorepublikový ideál, to bude záležet na dalším vykreslení obyvatel dělnických čtvrtí nově vzniklého velkoměsta. Je otázkou, zda je někdo v rámci produkce České televize schopen natočit něco, co bude zároveň fungovat jako kvalitní krimi, a zároveň jako historická kritika společnosti. Odpověď se dá vytušit, ale říkat nahlas ji nebudu. Zatím.
Inspektor Mouchy-snězte-si-mě
Už teď se ale dá zcela na rovinu pochybovat o tom, zda Budík s tváří Jaroslava Plesla má na to utáhnout hlavní roli. Inspektor, na něhož doma hystericky řve nejenom zhrzená manželka, která se vznikem republiky přišla o šlechtický titul, ale i drzá nevlastní dcera, a sám fňuká hlavně kvůli zabláceným botám, má jen dvě možnosti. Buď jednoho dne bouchne a „zmlátí všechny v krámě“, anebo bude po celých deset dílů prostě jen otravný a tvrdě válcovaný nejen svým konkurentem, vrchním inspektorem Braunem (Ondřej Malý), ale i Langmajerovým inspektorem Havlíkem.
Mimochodem, právě Langmajer se zdá být hlavní devízou seriálu, a to i když má seriál k dispozici Františka Němce (toho ovšem ukazuje zoufale málo) i Jiřího Bartošku (ten ale z nějakého důvodu vykresluje policejního ředitele skoro až groteskním způsobem). Langmajer zůstává v partu policisty věrný sám sobě - to by nebylo, aby hned v úvodu nezašel do bordelu, samozřejmě v rámci vyšetřování! - zároveň je ale příjemně utlumený oproti romantickým komediím, v nichž ho v posledních letech vídáme nejčastěji, a v nichž slizce máchá někdy ne jen pomyslným penisem na všechny strany. Tohle by mohlo fungovat. Uvidíme.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
