Stejně jako u většiny historických otázek je pravda někde mezi. Faktem ale je, že představa conquistadorů jako odvážných dobyvatelů, kteří ve dvanácti lidech porazili celá impéria a zabrali Ameriku jménem španělské koruny… je minimálně dost nepřesná.
Kryštof byl postrach vždycky
Před pěti sty čtrnácti lety přesně zemřel Kryštof Kolumbus, který byl celé naše dětství vyzdvihován jako muž, který doslova objevil Ameriku. Byly o něm sepsány knihy, natočeny filmy, historky o naťuknutých vejcích se vyprávěly, ve škole nám ho stavěli do pantheonu renesančních velikánů vedle Leonarda nebo Koperníka. V Americe si z Kolumba udělali státní svátek.
Tak se stal italský mořeplavec tváří kontroverzní historické otázky kolonialismu. Původní američtí obyvatelé rozhodně nemají nejmenší chuť slavit člověka, který jim přitáhl na kontinent všechny možné nemoci, spoustu lidí zabil a ještě víc jich zotročil… A navíc ani do konce svého života nevěděl, že není v Indii. A místním pak pojmenování “Indián” zůstalo dlouho po tom, co se na to přišlo. Jak zrekonstruoval rozhovor komik Louis CK: “A vy jste Indiáni?” “Co? Ne, Indie je na opačnou stranu.” “Ále, vám říkám, že jste Indiáni.” Kult kolem Kolumba se vyvinul až na přelomu devatenáctého a dvacátého století, když Italové, kteří ve velkém migrovali do Ameriky, potřebovali vlastního amerického hrdinu, který by zpečetil jejich právo pobývat prý v nejlepší zemi na světě.
Na druhou stranu ale je prostým faktem, že jako první Evropan přeplul Atlantik a ustanovil v Novém světě kolonii. Schopný mořeplavec a dobrodruh své doby. Pro mě osobně perfektně vystihuje postavu Kolumba jedna konkrétní událost. Kolumbus potřeboval od místních pytle zásob na cestu zpátky do Evropy. Místní mu řekli, že nemohou nic dalšího postrádat, protože se blíží zima. A drahý Kryštof moc dobře věděl, že se další den se má konat kompletní zatmění Slunce, protože mořeplavci tyhle informace měli pochopitelně k dispozici. Takže řekl Indiánům: “Jestli mi nedáte zásoby, můj bůh se bude zlobit a zastíní Slunce.” A pak mu stačilo den počkat.
Chápete, velice efektivní, chytrý tah. Elegantní. Ale evidentně to byl dick. No… a tak je to u evropských objevitelů této éry se vším.
Sedm statečných proti impériu
Pro odvážlivce, kteří se vydávali do Nového světa dobývat, hledat poklady a zakládat kolonie během šestnáctého a sedmnáctého století se vžilo španělské označení conquistadoři, tedy dobyvatelé. Ale nepocházeli jenom ze Španělska, conquistadoři byli i z Portugalska, Itálie, Řecka, dokonce ze severní Afriky. A to se bavíme jenom o výpravách jako takových, samotní účastníci těchto expedicí byli pochopitelně z celé, renesancí zasažené, Evropy.
Jako prototyp conquistadora by nám mohl sloužit Hernan Cortéz. V jeho životním příběhu je totiž úplně všechno, co bychom od takové postavy čekali. Intriky, výpravy do neznáma, válka s Aztéky, indiánská milenka, koně, váleční psi obití brněním a nakonec bitva o město, která působí jako z fantasy románu.
Když se totiž podíváte na Cortéze “klasickým” pohledem, dostanete příběh muže, který vystudoval v Evropě práva a pak se přestěhoval na Hispaniolu. Conquistadoři totiž často používali ostrovy ve Střední Americe jako své základny pro plavbu a následnou expedici do vnitrozemí kontinentu. Cortéz si tam svými schopnostmi získal politický post a vydal se s expedicí do nitra Střední Ameriky, kde se svou malou skupinkou odvážných bílých válečníků dobyl hlavní město Aztécké říše.
Pravdou ale je, že Cortéz se na místo guvernéra provraždil a vydal se do nitra kontinentu hlavně proto, že moc dobře věděl, že jako úspěšného conquistadora mu už nikdo nebude moct nic vyčíst. Indiáni ho nikdy nepovažovali za boha, jak se s oblibou říká, a skupinka conquistadorů rozhodně sama nedobyla Aztéckou říši. Španělé jenom byli novou politicko vojenskou silou v regionu, kterou se rozhodli využít ostatní státní útvary v regionu, které už měly Aztéků dlouho plné zuby. Armáda, která nakonec dobyla Tenochtitlán sice měla na své špici špičkově ozbrojené Španěly, ale na každého jednoho conquistadora připadalo několik set místních. A konflikt neskončil tím, že by Cortéz zabral celou Aztéckou říši pro Španělsko, ale tím, že byli na vítězné straně a měli lepší podmínky pro vyjednávání s místními. A taky si ukradli tuny zlata, to je pravda.
Nechápejte mě špatně, celá ta historka kolem Cortéze je i tak fascinující. Poštvat proti sobě dvě impéria, sestavit armádu, vést ji proti impériu, které s velkou slávou vytrhává zajatcům srdce na obětišti, do toho udržovat poměr se svou zrádnou místní překladatelkou… Opancéřovat bojové psy, to byla conquisadorská specialitka. A nakonec bojovat o město, které vypadalo jak z jiné planety! Představte si středoamerické stupňovité pyramidy a kolem nich množství budov, občas několikaposchoďových. Bílé ulice, sochy, hřiště… To všechno uprostřed jezera! Cortéz si rozhodně zaslouží svůj vlastní velkofilm, ale nesmí to být proboha Sedm statečných.
Nadvláda nemocí
Mimochodem, tohle přiřazování oblastí pod Španělsko bylo obzvlášť humorné v Jižní Americe, kde ohromné kusy území připadly nějakému evropskému králi a někde uprostřed toho území žil kmen lidí, kteří neviděli bílého člověka do šedesátých let dvacátého století. A s tím Španělskem je to taky dost nahnuté, protože většinou se ze začátku ta území přidělovala Katalánsku, Aragonii a jiným menším útvarům na území dnešního Španělska.
Samozřejmě, že právě třeba v Cortézově případě se nakonec španělská kultura stala v oblasti tou dominantní, ale i přesto, že se v Mexiku mluví španělsky, původní kořeny jsou tam pořád trochu cítit. Například okultní odnože drogových kartelů a kulty Santa Muerte se odkazují na aztécké základy. A již zmiňovaná Cortézova milenka, ta místní překladatelka do španělštiny? Říkalo se jí La Malinche. A La Malinche je v Mexiku dodnes výraz pro zrádce.
Co ale místním nakonec oproti bílým zlomilo vaz, byly nemoce, které si Evropané do Nového světa přitáhli a vůči kterým neměli Indiáni žádné protilátky. Traduje se, že při dobývání Tenochtitlánu nechal Cortéz pálit katapultem deky mužů nakažených neštovicemi za hradby města a pak už stačilo jenom čekat. Choroby kosily místní efektivněji než by to dokázala sebelepší čepel ze španělské oceli. U Inků kousek dál na jihu tomu nakonec bylo podobně. Včetně dobývání, vypalování a kradení.
Nejstrašidelnější příběh, který se ale pojí k tématu biologických zbraní novověku je ten, ve kterém vystupuje jiný conquistador Francisco de Orellana. Ten se doslechl o pokladech ukrytých v hlubinách Amazonského pralesa, takže se s výpravou vydal po řece do nitra největšího deštného pralesa na světě. Vyvázl sice bez pokladu, ale živ a zdráv a do svého deníku si poznamenal zajímavou věc. Nenašel sice El Dorado, ale našel uprostřed pralesa civilizaci. Pole, vesnice, dokonce velkoměsta. Do oblasti se dalších několik set let nikdo nedostal, ale po pár staletích se nakonec parta misionářů rozhodla tu bájnou civilizaci najít. A nenašli pochopitelně vůbec nic.
Historikové pak na dlouho odepsali de Orellanu jako blázna nebo lháře. Až teprve před dvěma lety někoho napadlo zmapovat oblast speciálním satelitem. A to se ví, město tam bylo. Už dávno nestojící, jen základy zdiva a podzemní konstrukce... Ale stálo tam! Kdysi. Podle rozkladu to vypadalo, že celá ta velká civilizace, která dokázala rozvést zemědělství uprostřed pralesa (!) a postavit velká města, musela zaniknout jenom pár let poté, co je Francisco de Orellana navštívil, jinak by přece zbylo víc než jen zbytky zdiva. Co se asi mohlo stát? Co se asi mohlo stát, že chvíli poté, co tudy projde bílý muž, všichni v okolí zemřou.
Jo, neštovice.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
