Přečkali dvě světové války a komunismus. A přečkali to všechno v lese. O kom je řeč? Samozřejmě o trampech. O hnutí, které vyznávalo svobodu, respekt a toleranci. Hlavně k mravencům ve spacáku.
Zaniklé kultury
Nedávno jsme psali o supermodelkách a o tom, že je to koncept, který už dnes neexistuje. Dávno jsou pryč doby, kdy se mohla žena párkrát projít po mole a inkasovat miliony. Se vstupem celebrit do fashion byznysu a vzestupem sociálních sítí se ze supermodelek stal vyhynulý druh. A jednou se o nich bude psát jako o obskurní věci, kterou „naši předci v druhé polovině dvacátého století dělali, není to zvláštní?“
A s trampy je to dost podobně. Tam už v té fázi v podstatě jsme. Ano, sem tam se najde nějaká fungující osada a pár oddaných trampů, ale hnutí jako takové je mrtvé. Co ho zabilo? Pravděpodobně příliš mnoho jiných příležitostí.
AHOJ!
První vlna českého trampingu se objevila za první republiky. Mladí hoši makali v továrnách od pondělí do soboty a v sobotu odpoledne vzali stany, spacáky a dámy a vyrazili do přírody. Od té chvíle rostlo hnutí i filozofie. Je třeba zmínit, že nikdy nebudeme moci přesně říct, kolik lidí a kdy se tomuhle koníčku věnovalo; jednak proto, že od roku 1938 v podstatě na dalších padesát let byl tramping něco nežádoucího… Ale hlavně nikdy, ani za první republiky, neexistovala žádná organizovaná struktura nebo touha někoho počítat či řídit.
Hlavní myšlenkou trampování totiž byla svoboda. A trampové si byli vždycky dobře vědomi toho, že jakmile začnou zakládat organizace, brzy se do nich vloží stát a ten začne rozhodovat, co se smí a co se nesmí. To nikdo nechtěl.
Tihle první, prvorepublikoví trampové přišli mimochodem z řek. Ještě před posedlostí americkou divočinou, westerny a indiánkami tady byla inspirace rakousko-uherskými námořníky. A na začátku dvacátého století trampové často sjížděli řeky a stopovali si lodě. Dalo by se skoro říct, že se tramp vyvinul z vodáka. Ostatně samotné slovo tramp, používané v angličtině pro tuláka, je původně označení lodě, která pluje mimo domluvené časy. Právě tomu vděčíme, že všichni v Česku na pozdrav říkáme námořnické: „Ahoj!“ To není normální, víte?
Ve dvacátých, třicátých letech přišly právě ty zmiňované západní vlivy. Začaly se budovat první sruby a s nimi i první osady, které se měly stát centrem trampingu na zbytek století. U posvátného ohně se na osadách vyměňovaly znalosti, hrálo se na kytaru, zpívalo se. Někteří trampové patřili ke konkrétní osadě, jiní se toulali sami po lesích a občas nějakou navštívili.
Ale všichni sdíleli stejné hodnoty a stejnou filozofii, přestože nikdy a nikde nebyla oficiálně sepsaná. Respektovat ostatní, být tolerantní, liberální, pomáhat, kde je to třeba, žít a nechat žít… zůstat svobodný.
Hádejte, komu se to nelíbilo.
Odboj v lese
Náckové nenáviděli junáky, skauty i trampy. Velice správně předpokládali, že lidé, kteří si váží osobní svobody a perfektně se vyznají v místní krajině, mohou pro totalitní režim znamenat nemalý problém. Z řad trampů se skutečně rekrutovali partyzáni, nebo minimálně uměli dlouho schovávat politicky stíhané osoby, které nacisti hledali.
Po roce 1945 se mohlo všechno změnit. Ale nezměnilo. Komunisti se drápali k moci a měli s trampy stejný problém jako předtím nacisté. Ostatně už v roce 1949 proběhla nechvalně proslulá akce Jizerka, při které banda fízlů zavraždila sedm členů Junáka...
Víme, že komunisté nebyli takové stvůry po celou dobu totality, ale během normalizace se VB ráda do trampů navážela. Kromě klasického obtěžování, strhávání pásek, občasného bití se strhávaly sruby, kradly kroniky a ničily osady. Prostě kvalitní policejní práce.
Ale žádnému režimu se nepodařilo trampského ducha zlomit úplně. Jen se po revoluci v roce 1989 otevřely hranice, přišel internet a lidé najednou měli spoustu možností, jak trávit volný čas. Spoustu nových možností, a všechny je chtěli vyzkoušet, alespoň většina z nich. Samozřejěm stále žijí věrní trampové, kteří se pravidelně schází a mají roztomile špatnou facebookovou skupinu, ale jinak jsou pryč.
Je to už jen zvláštní věc, kterou naši předkové ve dvacátém století dělali.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
