Bez nadsázky se dá říct, že s Tomášem Garriguem Masarykem vzniklo i zaniklo svobodné Československo. Celá ta kapitola první republiky v naší historii je o to cennější, že k ní Masaryk nebyl předurčen. Měl na výběr, a boj za naši svobodu nebyl rozhodně nejlepší scénář, který si pro spokojené žití mohl zvolit. A my jsme ho za to milovali, minimálně ke konci. Zítra uplyne šestaosmdesát let od jeho smrti.
Tatíček je tady!
„Budou na to snad muset udělat zákon, že už smím umřít,“ napsal Tomáš Garrigue Masaryk, když byl počtvrté zvolen prezidentem. Bylo mu v té době už přes osmdesát, prezidentoval už sedmnáctým rokem a velice znatelně cítil, jak mu ubývá sil. Masaryk vždycky smířený se životem a odkazem to snášel dobře. Popravdě to snášel mnohem lépe než zbytek země.
První československý prezident nebyl vždycky tím miláčkem, kterým se stal po válce. Zapojil se například do sporu o pravost Rukopisů, což mu u českých nacionalistů nedělalo nejlepší jméno… pravou bídu ale pocítil od lidí, až když se vložil do kauzy Hilsner. Chodily mu poštou výhružky smrtí, dokonce mu dav studentů v Praze vyhrožoval násilím. Jenomže to všechno byly události devatenáctého století.
Do toho dvacátého vstoupil Masaryk jako politik, jenž byl vždycky pět kroků před všemi ostatními. Karlu Čapkovi se údajně sám přiznal, že od svého lidu nečekal tak vřelé přijetí, jakého se mu dostalo, když v prosinci 1918 vystoupil na nádraží v Praze. Od té chvíle se jeho vztah s národem jenom lepšil.
Masaryk ročně přijal až čtyři stovky audiencí, psal do novin, chodil do rozhlasu, případně nechával rozhlas, aby chodil za ním. By to on, kdo zavedl prezidentskou tradici ježdění po vlasti a setkávání se s lidmi. Národ ho měl rád, intelektuálové ho milovali, Sokolové s legionáři ho zbožňovali a legionáři byli koneckonců páteří národa.
Navíc se vám to takhle s odstupem nemusí zdát, ale na svůj věk byl Masaryk poměrně hot a po smrti své ženy byl single. Údajně uměl mluvit se ženskými jako nikdo, a navíc miloval děti a děti měly rády jeho. No a samozřejmě bylo Československo první zemí, která dala do ústavy, že žena je rovná muži, takže přízeň žen měl zajištěnou maximálně. „Když je žena rovná muži, lidský potenciál se dvojnásobí,“ říkával Masaryk.
Sbohem
Ve třicátém čtvrtém postihla Masaryka mozková mrtvice, takže jmenoval jako svého „následovníka“ doktora Beneše a mohl konečně abdikovat. „So, I’m free,“ řekl pak. Poslední tři roky svého života příliš neopouštěl Lány. A tam taky v září 1937 umřel. Večer ještě poslouchal rozhlas a v noci ho zastihl nový atak mrtvice.
Celý národ sledoval, jak jeho tatíček pomalu umírá a nad zemí se vznášel přízrak národní tragédie. „Pane, zůstaň s námi, neboť den se nachýlil,“ použil do novin Karel Čapek biblickou citaci.
14. září brzo ráno, v den narozenin svého syna Jana, Tomáš Garrigue Masaryk zemřel. Šlo o smrt postavy světového formátu. Nekrology po celém světě hýřily superlativy. Zdeněk Mahler ve svém dokumentu pro Českou televizi poukazuje na ty nejzajímavější. Kdyby existovaly Spojené státy evropské, prezidentem by byl Masaryk. Svět ztratil hrdinu. Kdyby měla Evropa ještě tři čtyři takové osobnosti, vyvíjely by se její dějiny podstatně lépe. Nejlepší Evropan, jakého jsem kdy potkal.
Národ sice ztratil tatíčka, ale celý svět ztratil státníka.
Cestu Masarykovy rakve k jeho hrobu lemoval špalír lidí. Měl čtyřicet kilometrů. Československo si velice dobře uvědomovalo, koho vyprovází na onen svět. Nad zemí i celou Evropou se stahovaly mraky, do Mnichova zbýval tenkrát rok a něco. A národ právě přišel o druhého Otce vlasti.
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
